Speleohistorický klub Brno

Krátce po půl deváté vedle mně v Ochozi brzdí Bobovo auto. Za chvíli jsme už na obvyklém parkingu v chatkách a dělíme si náklad. Vyrážím první s jednou autobaterií. V duchu si připomínam Kučovo orodování za utvoření vhodných bádacích podmínek, než dorazí a za chvíli už vše čeká na bádače. Mezitím Bob vyvíjí nové upevnění vrátku, ale pařez je prohnilý už skrz na skrz. Krátce na to dorazil Kůča a jeho omladina, kterou hlídá pročež se slovem akce stává „Slovníček!“. Hláška, která připomíná, že kadence kurev a prdelí bude v přítomnosti Kučovy omladiny tentokrát jiná. Dokonce i Kuča působí dojmem střízlivého člověka a vychutnává svůj dnešní osud pouze s jedním kvasnicovým 10st. Bernardem a koštoloky ode mně. Dvojtá várka Lazec a Standa mi dovalila věci, které Standa opatroval od poslední akce. Přibývá ještě zasviněný Béďa z Ochozské a krátce na to Zuzanáč. Akce se rychle ukázala jako převážně Jižní. Severní větev jeskyně pro tentokrát byla utlumena. Což posléze kolem oběda vrcholí v debatě Bob – Kuča o tom kde bádat a za jakého nasazení sil skupiny. Kučovic Anetka s Karolinkou zatím spokojeně brousí kolem. Hitem jejich zábavy se staly domečky pro skřítky, které s nimi začly tvořit Kačka a Šárka, co se tu mihly se závinem a zmizly. Po obědě se zase noříme dolů. Na jihu postupně likvidujeme menší deponii, co se vytvořila dopoledne. Těžké kýble nikdo nepočítá, ale práce jde velmi slušně od ruky a prostora na dně není ani do konce akce úplně vyčištěna. Žene mně potřeba ven. Na povrchu už zůstávám. Kuča už díky mé pomoci na vrátku šefuje omladinu a v mezi čase hrajem hru „urvi rameno při tahání na vrátku“. I bez znalosti přesných kyblíků ja akce hodnocena jako úspěšná. Konec je ve znamení bouřlivé debaty o úklidu kousku Krasu.

Lazec a Kuča odjíždí postupně navrátit omladinu, tahat provazový žebřík a na Dagmaru na Speleovzpomínku za Hugo Havla, ale to už je mně neznámý příběh…

Spustit prezentaci

O víkendu 14.3 jsme s Kučou přijeli pomoct na pracoviště vedlejší skupiny. Když jsem přijel na místo, sestava Skirit a jeho slečna, Petr Kos, Lukáš a Kuča už transportovali sedimenty a kameny ze dna. Po nahození overalu jsem se slanil dolů za Kučou, kde jsme rozebírali další kameny nahromaděné při předchozí akci. Nahoře už netrpělivě očekávali, kdy dílo dokončíme, aby se mohli jít schovat, neboť začalo více pršet. Nakonec se povedlo a v odpoledních hodinách jsme transport úspěšně ukončili.

Tuto hamletovskou otázku nevyřknul Kuča. Na ZUBu jsme se totiž 7.3. sešli jen tři – Bob, Dave Duna, Dave Luv. Cílem akce bylo vymyslet, k čemu budeme uchytávat vrátek, když se na minulé akci rozpadl zbytek letitého kmene. Nejlépe se nám jevil strom rostoucí přesně naproti původnímu, u jedné z noh trojnožky.

Z původního úchytu jsme použili dřevěnou podložku, na kterou dosedá vrátek. Aby se podložka nevykláněla do stran, jsou na jejích koncích vloženy hranoly kopírující tvar kmene. K uchycení vrátku kolem stromu se nyní nepoužívá účko, nýbrž elkový profil, spojený s vrátkem dvěma závitovými tyčemi. Nebylo nutné nijak hýbat s trojnožkou a uchycení vrátku se po vložení distančního špalíku před pravou závitovku osvědčilo – jen se musí občas dotáhnout matice a kontrolovat rovnoměrný návin lana.

Zůstal jsem na povrchu a upravoval terén kolem díry (kamínky místo bláta). Bob a Duna šli na chvilku zabádat, takže si ani nezapínali vzduchotechniku. Skap v díře je stále mimořádný a všechny lódny bylo třeba odblátit. Chlapi dali tradiční rundu 11 lóden, kterou mi pak Duna posílal z Centrálu a Bob už těžil druhé kolo. Lódny bylo třeba na povrchu znovu očistit, takže se jejich vracení protahovalo.

Zbývala poslední lódna, když se Dunovi kromě běžného céóčkového bolehlavu udělalo v díře hodně špatně a musel ven.  Na povrchu pronesl památnou větu, která je v nadpisu reportu. Tím pádem jsme ukončili akci a naštěstí se černý scénář neuskutečnil ani později v Bobově autě či v busu po cestě do Brna 🙂

Poučení pro příště:
Nezapomeň vzduch si pustit,
byť jdeš bádat na chvíli,
nechceš-li pak hamletovsky
uvažovat u díry.

Spustit prezentaci

Nastal poslední únorový víkend a po sněhu nebylo v našich jihokrasových podmínkách už ani stopy. Čvachtavé bláto u jeskyně přivítalo první čtveřici badatelů – Dave Luv, Dave Duna, Saigon a Kuča. Jenže se vyskytl problém – Kučovi někde utekla Zebra. Naštěstí ji během dne našel a za její zmizení prý může paní Kučerová 🙂

V díře jsme zaznamenali mimořádně vysoký skap, voda poprvé kapala z mrtvých krápníčků nad Severní propastí i z kalcitových žilek v koncové síňce. Na dně Severní propasti byla vysoká vrstva malčinského bláta. Po minulých akcích řádně ubylo jeskynních výplní v pokračování Trucchodby. Strop chodby stupňovitě stoupá, stropní koryto směřující k pravé straně čelby je přerušeno a nahrazeno sedimentem v místě odpadnutých skalních bloků. Téměř zmizelo i odsednutí sedimentu po pravé straně, pořád je však tato strana čelby tvořena lépe kopatelnou červenou hlínou, oproti přímému směru, kde převažují jíly.

Duna těžil pravou část čelby a já odebíral jílovitý svah pod Dómkem nohsledů – všechny lódny totiž od minule byly prázdné na čelbě, ovšem naházené v dómku, takže bohatá výzdoba (ztuhlý sediment v podobě kulovitých tvarů) je minulostí. V sedimentu vstupní plazivky jsem postupně nacházel  zbytky svinovacího metru, který věrně sloužil při loňských objevech.

Postupně se začalo těžit v obou částech jeskyně – Kuča se Saigonem a Standou tahali kýble s kamenivem z Jižní propasti, já s Dunou jsme transportovali první rundu lóden na dno Severní. Najednou se jeskyní začaly rozléhat další hlasy, z většiny ženské – to Zuzanáč prováděl exkurzantky, tedy naši novou posilu Katku a bejčinářku Šárku. Po jejich návratu jsme v Severní s Dunou osiřeli a jelikož nebyli lidi, už jsme plánovali, že s bádáním pro dnešek končíme a půjdeme se po letech podívat do Netopýrky. Ovšem v Jižní zrovna chlapi dotahali kýble, takže nám mohli začít odebírat lódny.

[Pokračování →]

Píše Zuzu:

V pátek jsme s Dejvem a Pavlem dojeli busem kolem půl 9. do Ochozu, kde na nás čekaly dvě auta. V jednom byl Kuča a v druhém Marťas s Lukinem. Já se nasáčkovala do plnějšího auta a jeli jsme pod Hádek, kde na nás už čekal Zuzanáč. Postupem času se k nám přidal aj Standa a Erik. Kolem půlnoci od Hádku vyjížděl konvoj čtyř aut a na parkovišti pod boudou jsme se potkali s Kučou, Pavlem a Dejvem. Ti na rozdíl od nás odolali vytopené hospodě a chlazenému pivku a páteční večer strávili v ZUBu čistěním dna Jižní propasti.

Noc byla ale ještě velmi dlouhá, plná písní hraných i poslouchaných z rádia, vzpomínáním na Rakvice (tam je opravdu krásně 😀 ) a zkoušením kolik lidí bere telefony o půl 4. ráno.

Ač to bylo překvapivé, na výročku nakonec všichni vstali včas a postupně byla bouda vyplněna dalšími příchozími. Schůze proběhla v klidu a po jejím skončení máme 14 členů, z nichž jsou dva noví čekatelé – Pavel a Katka. Což znamená, že já mám pouze rok na to, abych si užila post jediné řádné členky SHKB (tak doufám, že bude stát za to) :).

Po výročce se většina lidí rozjela směrem ku domovu. Já s Dejvem a Marťasem jsme vyrazili na čumendu na ZUB, kde jsme obhlídli postupy a vytáhli 5 symbolických kýblů a pár větších šutrů ze dna Jižní. Standa s Bobem a Kučou vyrazili na exkurzi do Skleněných dómů a večer se vrátili znaveni a bez Boba (jen jel domů, nikde ho nenechali 🙂 ). Večer proběhl opět za zvuků kytary a v neděli ráno jsme pouklízeli boudu a vyrazili domů s těžkým srdcem, že nám už zase víkend končí.

[Pokračování →]