Speleohistorický klub Brno

Konečně znovu na Kypru! Vždyť jeho samotný název – Cuprum (nečte se kup rum) vyzývá k tomu, že zde bude plno dolů především na měď, což je velká pravda. Naposledy jsem byl zde v roce 2021, kdy jsem navštívil hrobky králů a část podzemí pod Paphosem. Nyní nastal opět čas v rámci navštívení všelikých katakomb za poslední rok (podzim 2024 – Paříž, leden 2025 – Řím). Nejdřív jsem se vydal do pohoří Troodos na nejvyšší horu Ostrova Mt. Olympus (1952 m. n. n.), kde je několik vstupů do rozsáhlých systémů po dolování chromu z 50. let minulého století v tektonizované hornině harbsburgit. Dolování chromu na hoře Olympus započalo ve 20. letech minulého století v menším měřítku. Později pokračovalo ve 30. letech (Kokkinorotsos mine), ve 40. letech (Kanoures mine) a 50. letech (Hadjipavlou mine). Ačkoliv koncentrace Cr₂O₃ byla velmi vysoká (45-60 %), těžba byla ukončena v 80. letech z důvodu poklesy ceny chromu na světových trzích. Za celou dobu těžby bylo vydolováno 1,2 mil tun horniny a přepokládá se, že doly stále obsahují velké množství horniny. Já jsem navštívil důl Hadjipavlou mine, který má aktuálně tři vstupy v různých úrovních hory. Vydal jsem se od silnice krásným borovým lesem plných tisíciletých stromů k nejvýše položenému vstupu. Bylo zapotřebí trošku hledání a vstup jsem našel. Indicií byly různé propady ve skalách. Bohužel se vstup brutálně sesunul na ocelové nosníky. Nejspíše kvůli vysoké nadílce sněhu před týdnem, který zase hrozně rychle roztál. Bylo totiž vidět, že sesuv je velmi čerstvý. I přes hrozivě vypadající vstup se šlo protáhnout v horní části štoly otvorem. Jednalo se o kratší chodbu, která se dále větvila, ale obě části byly úplně sesuté. Nicméně v půlce štoly vedla vertikála dolů. Bylo u ní několik plaket k uvázání lana. Takže tudy by to šlo dál.

Ať už pozítří nebo za pár století, kdykoliv se může stát, že někdo bude pátrat po starých datech z míst, kde se již situace změnila a hledaná data již nově získat nelze. Tvrzení to není obecné a nicneříkající, v nejedné jeskyni se mi stalo, že pro rozluštění zajímavé otázky jednoduše chyběl kousek sedimentu, který byl již vykopaný. Bez kopání samozřejmě obvykle nejde objevit nové prostory. Je však třeba volit postup co nejšetrnější, v nejpohádkovějším případě konzultovat postup s odborníky, anebo alespoň laicky dokumentovat a zveřejňovat, na co při práci narazíme. I tu „blbou“ hlínu. Jeskynní prostředí totiž mívá báječný potenciál na zachování cenných svědectví o dobách pradávno minulých, na základě kterých se následně mohou předpovídat i děje budoucí. A koho to nezajímá, tak i na předpovědi o přírodě více či méně občas reaguje ekonomika, takže v hodně volném důsledku může mít správná dokumentace z kopání v jeskyních vliv i na tu cenu chleba…

Toliko k výzvě nejen speleologickým, ale i v jiném oboru se pohybujícím čtenářům, aby při objevné činnosti dokumentovali a zveřejňovali, a to i zdánlivě zbytečné věci (krom milionu selfíček s psíma ouškama a s vyšpulenou papulí, na to opravdu nikdo moc zvědav není 🙂 ) a nyní k věci:
Přikládám fotografie a schématický nákres sedimentárního profilu v severním výběžku Nounejmu. Profil byl odhalen při hloubení průzkumné sondy v tamější části, práce probíhaly zhruba od června 2023. Na místě zdokumentováno 25. 1. 2025. Měření se bohužel provádělo jen od oka a vlastními končetinami, tudíž odchylky do 20 cm rozhodně nejsou vyloučeny. Kresleno na místě tužkou, následně překresleno v programech CorelDRAW a Malování. V nákresu chybí hadice pro přívod vzduchu (na fotografii), chyby jsem si vědoma, propříště napravím.
Stejně tak jsem si vědoma ne úplně ukázkové kvality fotografií. Zkušenější fotograf by potíž s nedostatkem místa a osvětlovačů (kdy osvětlovač byl zároveň fotograf a nebylo moc kde umístit světla, aby vytvořila alespoň jakž takž slušný úhel) zvládl vyřešit šikovněji, já to holt narychlo nalupala, jak to šlo a běželo, a zvolila taktiku zveřejnění většího množství fotografií focených z různých úhlů, aby bylo možno získat představu o prostoru alespoň tímto nouzovým způsobem… I v tomto případě ale zkusím dobudoucna zapracovat na polepšení.
Kvalita fotografií pak byla navíc ještě snížena webovou stránkou, avšak alespoň něco málo na obrázcích přece jen vidět jde.

Co lze na obrázcích vidět: V úzké, šikmo se uklánějící puklině ve vápenci se usadil sediment, v němž byly identifikovány dvě vrstvy. Rozhraní mezi dvěma vrstvami sedimentu má tvar, jenž v řezu připomíná písmeno V. Podložní vrstva je světleji hnědá, jemnozrnná, vlhká a plastická, s kousky ulomeného vápence. Kousky dosahují velikostí od prvních centimetrů do několika decimetrů. Nadložní vrstva je zbarvena tmavě hnědě, je jemnozrnná, vlhká, oproti podložní vrstvě kypřejší a nacházejí se v ní uhlíky do velikosti 2 cm. Nejvýše leží několik centimetrů mocná ušlapaná vrstva, tu jsme uměle vytvořili vlastním pohybem.

Co se týče interpretace, zde je pár prvních nepromyšlených výstřelů od pasu: „Véčko“ mohla vyhloubit řeka, mráz, nebo vzniklo v důsledku pohybu na zlomu…  Anebo taky jakkoliv jinak… Určit nejpravděpodobnější vysvětlení si při momentálním nedostatku dalších informací osobně netroufám.

P.S.: Jedním z dalších možných procesů vzniku mohlo být také umělé vyhloubení „korýtka“, aby se do něj mohla zasadit hadice na vzduch (viditelná na fotografii). Nikdo si už ovšem nevzpomíná, že by tam kopal takové koryto, plus byla také vyslovena otázka, proč by to někdo kopal takhle složitě. Že si ale nikdo nevzpomíná, ještě neznamená, že to tak nebylo. Pokud bychom chtěli tuto otázku vyřešit, můžeme vykopat stejně orientovanou malou sondu o metr vedle, kde už hadice není. Pokud bychom zastihli stejnou situaci, svědčilo by to o tom, že jde o přírodně vytvořenou strukturu, plus, jak trefně podotkl Obrdla, kdybychom při troše štěstí objevili výraznější rozdíl ve výškách dna koryta v obou sondách a pokud by se opravdu jednalo o řekou vytvořené koryto, mohli bychom určit, odkud kam tekla voda a kde se tedy zkusit více zaměřit na kopání. Tak uvidíme, zda se k něčemu dokopeme.

*

„Pitcha“ (na fotografii) je uzounké rozšíření pukliny na dně sondy v severní části Nounejmu. Když se do ní hodí kámen, dělá to „trrrrrr“, jak se kámen rychle odráží od blízko stojících stěn. Do díry se vejde akorát část ruky, odhadem snad pár prstů. Objevili ji Mates s Kučou den před výročkou, tedy někdy kolem 24. 1. Proč pánové tuto dírečku kosočtvercovitého tvaru pojmenovali zrovna takto, zůstává záhadou… 

Oproti očekávání proběhl říjen na našich lokalitách úspěšně. V půlce října proběhla oslava Ančiného titulu z geologie. Účast nebyla hojná, protože část skupiny tento víkend vyrazila do dolů a zbytek asi moc nenalákal ani fakt, nezištně nám oznámený naší čerstvou bakalářkou, totiž že pivovar Zubr odmítl snížit kvalitu. Bečka zlatavého Golda tedy čekala na zdolání převážně Dejvem a Saigonem. Ten, když dorazil v sobotu ráno, prodloužil si život o několik let, po té co mu byla sdělena pravda o kvalitě tohoto piva a záchvaty smíchu má střídavě doteď. V sobotu odpoledne nás poctili návštěvou dagmaráci Rosťa s přítelkyní a Luboš z Myotisu. Dorazil i náš Zdenda s krabicí kubánských doutníků. Zkontrolovali jsme Ponor a potvrdili si, že jeskyně je po předchozím pročištění stále průlezná. Exkurze byla sice relativně krátká, ale věřím, že Cesta Vyvolených zanechala v některých návštěvnících alespoň trochu intenzivnější dojem. Každopádně za sebe musím uznat, že Zubr Gold se nakonec docela dal a guláš k němu byl excelentní. Takže děkujeme Anči a přejeme mnoho úspěchů v dalším studiu. Až naše skupinová geoložka úspěšně pokoří i magisterské studium, bude pro změnu bečka na nás, tentokrát podle našeho výběru.

Nicméně, než někdo začne opět kritizovat konzumaci alkoholu na boudě, nutno dodat, že poslední víkend v říjnu už se nesl v duchu klasické pracovní akce. Když jsem v pátek odjížděl, očekával jsem velice malou účast a podle toho taky akci ve stylu spoustu dřiny a málo výsledků. O to víc mě překvapilo, když jsem na boudě kromě Saigona našel i Kůču s Matesem. Ráno dorazila i naše ruská podpora Fjodor a Semen a s nimi k ZUBu taky Zdenda. Takže jsme v celkovém počtu sedmi lidí konečně vytahali až na povrch materiál natěžený v létě a uložený v Nounejmu a vykopali množství dalších kýblů z propástky, v jejímž perspektivním směru se dále pohybujeme. V říjnu jsme tedy i v SHKB jednoznačně odmítli snížit kvalitu, byť bez ruské intervence by se nám to nepovedlo.

Spustit prezentaci

Jak bývá zvykem, přes letní měsíce je na našich lokalitách mrtvo. Letos to úplně neplatilo. Druhý srpnový víkend nás totiž poctila návštěvou naše někdejší členka a bývalá královna Zuzu a její muž Krteček. Už v pátek jsme tedy na ZUBu vytěžili cca 15 kýblů Obrdlou nachystaného materiálu z předchozího víkendu. Něco jsme museli celkem páčit, ale když jsem tam poslal Krtečka s vrtačkou a majzlem, tak šly i dva velké šutry. V sobotu dorazil Kuča a dál jsme hrabali v Nounejmu a celkem tam nad propástkou nechali bahna a kamení na minimálně 30 kyblů.

Kromě toho se Krteček pustil do závalu za Jož.dómkem a udělal tam neskutečnou práci. Protože nás bylo málo, tak jsem byl donucen se tam též podívat. Každopádně už ta hromada, kterou tam Kuča s Ančou dostali z toho komínu je velkolepá, klobouk dolů. No a Krteček je démon, takže s pomocí pažení jsme tam toho vyšťárali požehnaně. Krtkův report včetně videa ze závalu s hudebním doprovodem, který nám zkomponovala AI zde: 

Pozitivní bylo zjištění, že díky puklině mezi Nounejmem a Jožofým je vzduch V Jožodómku v pohodě.

V sobotu večer jsme dále zjistili, že voda v rybníku pod Hádkem je v tomhle období již na koupání nevhodná, a tak jsme se osvěžili alespoň v bufetu. V neděli jsme opět ve stejné sestavě dál pokračovali v pracích a stihli i exkurzně provést dva návštěvníky ze ZO 6-12.

Vzhledem k tomu, že jsme až do pondělka kempili přímo u ZUBu, tak jsme se šli ještě na závěr mrknout do Ponoru, který byl překvapivě čistý, voda ho pěkně propláchla. Co ale čisté nebylo byla bouda, která díky řádění plchů dostala pěkně zabrat. Proto jsme poslední srpnový víkend věnovali chalupářskému úklidu a se Saigonem a Kučou jsme byli nuceni z boudy odstranit kus historie v podobě matrací. Letní sezónu jsme zakončili následnou návštevou jeskyňářské Vzpomínky na Malé Dohodě a přespání na základně Dagmar. Takže i v létě to jde.

Po sedmi letech jsme se konečně odhodlali a opět se vydali do pařížských katakomb. Tentokráte jsme byli rozděleni na dvě skupiny: já s Winsikem jsem letěl z Prahy a ostatní jeli autem. Sraz jsme měli na hotelu F1 ve 14. arrondissementu u hřbitova Cimetière de Montrouge. S Winsikem jsme měli lehké zpoždění, neboť ČSA již zvoní hrana (zanikají v říjnu) a tak již šetří na kde čem. Po příjezdu proběhl nákup v Monoprixu, přebalení věcí a zabalení speleovaku. V 19 hodin jsme již měli sraz s Francouzem Robinem, kterému se narodila dcera před dvěma měsíci, a dostal první volný večer k oslavě v podzemí. Dnešním cílem byl oddělený a „menší“ systém jako GRS ve 13. arrodissementu lokalizovaný především severně od Place d’Italie. Tam jsem byl naposledy v roce 2013 s Dorianem, který teď již dlouhodobě bydlí na Kostarice. A tak jsme se všichni zdárně sešli u poklopu, proběhla výměna kořalek a slivovice a slezli jsme dolů. Jednalo se o obdélníkový poklop rozdělený na dva trojúhelníky. Bylo to poměrně hluboko a museli jsme protáhnout vaky několika podlážkami, což bylo méně příjemné. Po cestě na místo party se dozvídáme různé novinky. Robin nám na mapě GRS ochotně ukazuje, kde se nacházejí různé novosti a co nově navštívit. Pro ukázání okolí se nás ujímá jeden Francouz a jdeme na sever systému. Po chvíli nás opouští, neboť procházíme poruchou kanalizace s náležitou vůní. Nicméně díky tomu se dostaneme dále na pěkná místa, kde moc lidí nechodí. Zde probíhá iniciace Winsika a Bédi, na jejímž konci každý dostane svou mapu GRS a části 13. Iniciace je lehce moravská, ne typicky katafilská jak se provádí v La fontaine des Charteux. Dále pokračujeme na jih před nacistické podzemní chodby až pod Place d’Italie a v noci nad ránem vylézáme opět stejným poklopem.