Speleohistorický klub Brno

Po sedmi letech jsme se konečně odhodlali a opět se vydali do pařížských katakomb. Tentokráte jsme byli rozděleni na dvě skupiny: já s Winsikem jsem letěl z Prahy a ostatní jeli autem. Sraz jsme měli na hotelu F1 ve 14. arrondissementu u hřbitova Cimetière de Montrouge. S Winsikem jsme měli lehké zpoždění, neboť ČSA již zvoní hrana (zanikají v říjnu) a tak již šetří na kde čem. Po příjezdu proběhl nákup v Monoprixu, přebalení věcí a zabalení speleovaku. V 19 hodin jsme již měli sraz s Francouzem Robinem, kterému se narodila dcera před dvěma měsíci, a dostal první volný večer k oslavě v podzemí. Dnešním cílem byl oddělený a „menší“ systém jako GRS ve 13. arrodissementu lokalizovaný především severně od Place d’Italie. Tam jsem byl naposledy v roce 2013 s Dorianem, který teď již dlouhodobě bydlí na Kostarice. A tak jsme se všichni zdárně sešli u poklopu, proběhla výměna kořalek a slivovice a slezli jsme dolů. Jednalo se o obdélníkový poklop rozdělený na dva trojúhelníky. Bylo to poměrně hluboko a museli jsme protáhnout vaky několika podlážkami, což bylo méně příjemné. Po cestě na místo party se dozvídáme různé novinky. Robin nám na mapě GRS ochotně ukazuje, kde se nacházejí různé novosti a co nově navštívit. Pro ukázání okolí se nás ujímá jeden Francouz a jdeme na sever systému. Po chvíli nás opouští, neboť procházíme poruchou kanalizace s náležitou vůní. Nicméně díky tomu se dostaneme dále na pěkná místa, kde moc lidí nechodí. Zde probíhá iniciace Winsika a Bédi, na jejímž konci každý dostane svou mapu GRS a části 13. Iniciace je lehce moravská, ne typicky katafilská jak se provádí v La fontaine des Charteux. Dále pokračujeme na jih před nacistické podzemní chodby až pod Place d’Italie a v noci nad ránem vylézáme opět stejným poklopem.

Předposlední srpnový víkend se u mne nesl na pestrých vlnách. V pátek jsme s Kúčou hned po práci sfárali do útrob ZUBu a to až do nejhlubší a zatím největší prostory, do Jóžova dómku. Tam jsme se snažili postoupit dále v koncovém závalu jednoho z komínů, kde nám zůstal nějaký ten vytěžený materiál po předchozí pracovce v režii pana Krtečka, který se nestyděl ve vskutku stísněných prostorech strávit skoro celý víkend a navíc vybudovat potřebné pažení. Kdo někdy strávil v Jóžově dómku delší čas, ten dobře ví, že se nejedná o komfortní prostory a především cesta zpět přes stoupající plazivku Huntuntut může leckomu simulovat himalájské lezení s omezenou kapacitou vzduchu. 🙂 Po příchodu na boudu jsme byli tak unavení, že jsme zvládli jen skromnou večeři a jedno pivo za svitu nové Kúčovy mosazné karbidky.

Zbytek víkendu jsem věnoval oslavě boha Hefaista na nejkrásnějším moravském hradu Helfštýnu. Bůh kovářského řemesla krom oceli miluje i oheň jako takový a vše s ním spojené – jsem tedy přesvědčen že miluje i jeskyně ozářené jasným acetylenovým plamenem! Nedaleko hradu, v malebných malinkých lázních v Teplicích nad Bečvou, leží známé Zbrašovské aragonitové jeskyně kde až do konce října prezentují své výrobky studenti Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské z Valašského Meziříčí. Sklo je další materiál při jehož vzniku hraje nezanedbatelnou roli oheň a navíc mě sklářství fascinuje ož od dětství, je to jedno z řemesel o němž jsem svého času uvažoval jako o svém povolání. Mnozí namítnou, že taková výstava do podzemí nepatří, já s nimi ale nemůžu souhlasit. K dokonalosti chyběla jen samota a tlumená ambientní hudba. Jeskyně samotná patří u nás unikátům díky své výzdobě – krom ostrých tvarů vzniklých spodní erozí tu najdeme i půvabné „koblížky“, kterým anglosaští speleologové říkají „Cave Clouds“ – tedy jeskyní obláčky. 🙂 A až vám slečna průvodkyně bude tvrdit že už tříprocentní koncentrace oxidu uhličitého je smrtelná, neberte jí vážně, dá se vydržet více, fakt! Pokud jsi členem ČSS a hezky se usměješ, je možné že ti slečna pokladní dá volňásky i pro tvé přátele, já tak aspoň magickou cestou proměnil kamaráda kováře a kuchaře na dva jeskyňáře. 🙂

Výstava VODA / SKLO / VODA je přístupná v rámci běžného prohlídkového okruhu s průvodcem a potrvá až do 31. 10. 2024.

Spustit prezentaci

Jak už Saigon naznačil v červencovém článku o „dvojitém G“, do SHKB přibyl další akademický titul, konkrétně bakalář oboru geologie. Chlubení sice není hezké, v tomto případě je ovšem zapotřebí s novinou vyjít ven. Vždyť za velkou částí tohoto úspěchu stojí právě činnost SHKB.

Přes léto se nám nedaří organizovat alespoň obvyklou jednu větší akci měsíčně. Všichni někam jezdí, studenti dělají brigády a co nekopnete do konce června, to kopnete nejdřív v srpnu okolo vzpomínky. První víkend v červnu neklapl vůbec. Poslední víkend v červnu byl o něco lepší, ale i tak jsme s Martinem obrátili doslova každý kámen, včetně velmi bývalých členů, ale i směrem do naší utěšeně rostoucí pasivní sekce. Díky tedy aspoň za rychlé odpovědi. Efektivní těžení z jeskyně teď potřebuje z Nounejmu 7 lidí. A to začíná být problém, zvlášť když je Veterán fest ve Slavkově, což nám vyřadilo jak našeho krasového veterána Kuču, tak jednoho z možných nových zájemců. Oproti jiným letům svých problémů měli dost i na Dagmaře, takže nás nakonec přijeli zachránit trojnožkový Fjodor a ruskými tamtamy doporučený Semjon, se kterým jsme se seznámili rovnou na díře. Začátek byl sice v 9:30 u díry a my slezli něco po 10:30. Ještě že tak. Ukázalo se totiž že Fjodor nás hledal zkušeně nejprve na základně a později než byl domluvený sraz, ale chyba lávky, my už byli na díře! Naštěstí nás jeho SMS zastihla ještě na povrchu a před slezem. Práce v 6 s Mezi těžením buď na dno severní nebo do centrálu šla svižně a ocitli jsme se někde kolem dvou rund tj. Cca 32 kyblíku, převážně kamene. Mj. jak podle Aničky, tak podle Dejva i samotného obsahu kýblů se na čelbě začalo objevovat více hlíny a slibné bloky se kterými však nešlo hnout. Ruská dvojice pak jela jela po seznamovací výměně patronym rovnou domů, s tím že se rádi někdy zastaví na další těžbu. Jižanská konfederační jářku pakáž odtáhla na Dagmarácky pracovní týden s příslibem kvalitního krtečkovskeho honu na otroky v programu a já s Aničkou jsem šli za Zuzanáčem s vnoučky pod Hádek a následně jsme si uvařili Fjodorovy darované procházející párky rovnou jak na večer a na snídani a oba jsme usli na pohovkách na verandě s výhledem na setmění po úbočích Skalky. Dost provar na to že Anička původně na konci úspěšného završení bakalářského geologického studia plánovala s námi bestiální koulovačku bahnem v Malčine a koupačku ve vývěru Říčky potom. A ona vám o tom úspěchu, že SHKB má konečně geologa ani nenapíše a když to řekne, tak to z ní vypadne s výrazem leklé žáby utopené v pivu Zubr. Dodatečně tedy gratulujeme a možná její veledílo bude vystaveno i zde, když pár materiály přispěli současní i bývalí členové.

PS: Nedávejte si pod Hádkem utopence s grepfruitovou limonádou, lidé se celkem pochopitelně začnou ptát na vaši případnou graviditu.

Koncem března 2024 se vydali dva speleohistorici: Saigon s Dejvem na motoputování Slezskem. Kromě epických záležitostí nejkřivější věže v Polsku, , epesního maurskonovogotického zámečku, nebo dvojnásobného nocování na místě kde se Polsko dělilo na Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko jsme navštívili mj. řadu špičkových důlních expozic které by jeden v regionu snad před deseti lety ani nenašel.

Skvělým vhledem do života horníka před mechanizací byla expozice Sztolnia Królowa Luiza, a při představě že i s tou dřinou například při nakládání uhlí v podzemním přístavu jste vydělali Řískou marku za týden, což mělo byt tak na týden chleba s marmeládou trochu běhá mráz po zádech. Víc jak kilometrová trasa lodiček v podzemí vodní šachtou pro vývoz uhlí byla velkým dobrodružstvím. Výklad opravdového Šlonzáka dost ve slezštině, bral za srdce, až se nechtělo věřit že tento chlapík nepomáhal zrovna v té partě studentů která zdejší mělké rané ražby v roce 2005 začala zkoumat nebo aspoň fakt nerubal. Byl po zásluze odměněn nálepkou SHKB a vypadal že jej i celkem potěšila.

Vrcholem byla expozice Kopalnia Guido. Zde se dostanete až na 320 metrů pod zem svištěním výtahu šachtou. Dole neváhají spustit hned několik ražebních strojů. Například jsem vůbec nevěděl že uhelná sloj se dnes razí dvěma 250 metrů dlouhými štolami, které následně spojí 250 metrů dlouhá další. Pak nastupuje postupné obrubávání čelní stěny a postupné uvolňovaní hydraulických vzpěr za vámi drží řízené hroucení, protože je to pro povrch lepší než to nechat spadnout někdy potom. Působivé je taky holografické ztvárnění výbuchů metanu, nebo průlomu podzemní vody. Na konci si můžete dát bar v podzemí, kde lze zamluvit i svatbu. Výtahy ven jezdí co půl hodiny a včas je ohlašuje personál. Jen si dejte pozor na technický den. Důl pořád „pracuje“ a tak někdy plyny, voda a zazdívky potřebují svoji údržbu, aby byly pořád tam kde mají být. Je zde příjemných 16°c, dost rozdíl oproti 30°c za provozu kdy skoro nebylo vidět ruku od sebe.

Hornictví to není jen podzemí. Přes internet jsme se domluvili s místními milovníky českého jazyka a hlušinových hald Emilíí a Piotrem. V jejich doprovodu jsme mezi Slezskou Rudou a Bytomí dobyli první vrchol haldové koruny Slezska, parodii Emilie na turistickou výzvu Koruna Polska. Nakonec jsme navštívili i již silně renovovanou kolonii Zgorzelec. Nebyla jediná, po cestě jsme stihli i čtvrť Nikiszowiec, zde vlají slezské vlajky, šlo by tu točit film z Británie a prim po zdech hrají nápisy slezských hooligans.

Zabrousili jsme i do urbexu. Navštívili jsme bunkr č. 44. Místo brutální dvojnásobné rituální vraždy z roku 1999, kdy fascinace satanismem přesáhla u dvou mladistvých míru a rozhodli se zabít své dva, do té doby přátele, v rámci zvráceného rituálu. Jedno doživotí a jednou 28 let. Inu, na původně plánovanou sebevraždu vyměkli hned po činu.

Návštěva dolu Wujek byla posledním místem z význačných míst dělnického protikomunistického boje za svobodu co mi ještě zbývalo navštívit. Při brutální pacifikaci dolu po vyhlášení okupační stávky padlo 9 pracovníků, část zdravotnického personálu poskytujících pomoc raněným byla brutálně zbita.

Na závěr jsme navštívili i význačné krasové pásmo Jura. Mimo sezonu na nás jeskyně nečekaly a tak jsme si udělali výlet na jeden z význačných vápencových vrcholů a hrad Ogrodzieniec, který je jedním z pásu 27 hradů postavených dříve na obranu proti českým králům. Zajímavostí je na jihu tohoto pásma které se táhne 70km od Czestochové do Krakova vátá Bledowská poušť.

Jen do těch UNESCO vybraných stříbrných dolů v Gorach Tarnowskich jsme to nějak nedali. Byli jsme už docela předolováni. Tak zas někdy dole v dole a k tomu nechť vám Horňas z náměstí v Zabrze svítí karbidkou a zahraje Jo-Jo band Karvinou, jako nám když jsme nějakou silničkou v zahrádkářské kolonii dojeli do Karviné, za západu slunce a z 36 hodin hudby na flashce padla zrovna tato.

Kompletní fotogalerie zde: https://eu.zonerama.com/piecasablancapiepork/Album/11289608?secret=vjmAf87PEFd3U6ARXElcIrMC3