Skvělým vhledem do života horníka před mechanizací byla expozice Sztolnia Królowa Luiza, a při představě že i s tou dřinou například při nakládání uhlí v podzemním přístavu jste vydělali Řískou marku za týden, což mělo byt tak na týden chleba s marmeládou trochu běhá mráz po zádech. Víc jak kilometrová trasa lodiček v podzemí vodní šachtou pro vývoz uhlí byla velkým dobrodružstvím. Výklad opravdového Šlonzáka dost ve slezštině, bral za srdce, až se nechtělo věřit že tento chlapík nepomáhal zrovna v té partě studentů která zdejší mělké rané ražby v roce 2005 začala zkoumat nebo aspoň fakt nerubal. Byl po zásluze odměněn nálepkou SHKB a vypadal že jej i celkem potěšila.
Vrcholem byla expozice Kopalnia Guido. Zde se dostanete až na 320 metrů pod zem svištěním výtahu šachtou. Dole neváhají spustit hned několik ražebních strojů. Například jsem vůbec nevěděl že uhelná sloj se dnes razí dvěma 250 metrů dlouhými štolami, které následně spojí 250 metrů dlouhá další. Pak nastupuje postupné obrubávání čelní stěny a postupné uvolňovaní hydraulických vzpěr za vámi drží řízené hroucení, protože je to pro povrch lepší než to nechat spadnout někdy potom. Působivé je taky holografické ztvárnění výbuchů metanu, nebo průlomu podzemní vody. Na konci si můžete dát bar v podzemí, kde lze zamluvit i svatbu. Výtahy ven jezdí co půl hodiny a včas je ohlašuje personál. Jen si dejte pozor na technický den. Důl pořád „pracuje“ a tak někdy plyny, voda a zazdívky potřebují svoji údržbu, aby byly pořád tam kde mají být. Je zde příjemných 16°c, dost rozdíl oproti 30°c za provozu kdy skoro nebylo vidět ruku od sebe.
Hornictví to není jen podzemí. Přes internet jsme se domluvili s místními milovníky českého jazyka a hlušinových hald Emilíí a Piotrem. V jejich doprovodu jsme mezi Slezskou Rudou a Bytomí dobyli první vrchol haldové koruny Slezska, parodii Emilie na turistickou výzvu Koruna Polska. Nakonec jsme navštívili i již silně renovovanou kolonii Zgorzelec. Nebyla jediná, po cestě jsme stihli i čtvrť Nikiszowiec, zde vlají slezské vlajky, šlo by tu točit film z Británie a prim po zdech hrají nápisy slezských hooligans.
Zabrousili jsme i do urbexu. Navštívili jsme bunkr č. 44. Místo brutální dvojnásobné rituální vraždy z roku 1999, kdy fascinace satanismem přesáhla u dvou mladistvých míru a rozhodli se zabít své dva, do té doby přátele, v rámci zvráceného rituálu. Jedno doživotí a jednou 28 let. Inu, na původně plánovanou sebevraždu vyměkli hned po činu.
Návštěva dolu Wujek byla posledním místem z význačných míst dělnického protikomunistického boje za svobodu co mi ještě zbývalo navštívit. Při brutální pacifikaci dolu po vyhlášení okupační stávky padlo 9 pracovníků, část zdravotnického personálu poskytujících pomoc raněným byla brutálně zbita.
Na závěr jsme navštívili i význačné krasové pásmo Jura. Mimo sezonu na nás jeskyně nečekaly a tak jsme si udělali výlet na jeden z význačných vápencových vrcholů a hrad Ogrodzieniec, který je jedním z pásu 27 hradů postavených dříve na obranu proti českým králům. Zajímavostí je na jihu tohoto pásma které se táhne 70km od Czestochové do Krakova vátá Bledowská poušť.
Jen do těch UNESCO vybraných stříbrných dolů v Gorach Tarnowskich jsme to nějak nedali. Byli jsme už docela předolováni. Tak zas někdy dole v dole a k tomu nechť vám Horňas z náměstí v Zabrze svítí karbidkou a zahraje Jo-Jo band Karvinou, jako nám když jsme nějakou silničkou v zahrádkářské kolonii dojeli do Karviné, za západu slunce a z 36 hodin hudby na flashce padla zrovna tato.
24.3, 2024 v 14:02 · Martin Zapletal · 0 komentářů
Desátého února tohoto roku proběhla na nejkrásnější jeskyňářské základně v celé republice, na domečku nedaleko Novodvorského ponoru, výroční schůze našeho podivuhodného speleohistorického kroužku.
Schůzi předcházela páteční velmi úspěšná výstava karbidových lamp a větérek – viz. Standův článek níže na webu.
Po zahájení a vyřešení členských poplatků došlo na očekávané hlasování o novém předsedovi. Místo si nakonec proti Standovi uhájil Dejv, čímž mu tímto gratulujeme a přejeme spoustu nádherných chvil při řešení byrokratických záležitostí.
Zlatý hřeb výročky, prezentace nové mapy ZUBu včetně nově objevených prostor, proběhla v Kůčově režii poněkud nezvykle na podlaze u kamen a většina členů skupiny by si, nebýt šťastné náhody, vůbec nevšimla, co tam naše malá burleska provádí za kejkle.
V odpoledních hodinách proběhla menší pracovka na závrtu během níž jsme vytáhli na povrch cca 50 lóden sedimentu a kamení.
Večer na základně byl vyplněn volnou diskuzí na rozličná intelektuální témata. Mezi jinými zaznělo, zda je v pořádku aby naše bývalá členka Zuzu neoprávněně užívala titul Královna Jihu, což vzhledem k faktu, že již delší čas žije v emigraci na Severu a místo jeskyňaření se spíše věnuje zahálce a nevhodným vtípkům na náš účet, je poněkud nešťastné.
Našim obdivovatelům přejeme spoustu trpělivosti a slibujeme, že jsme již jen krůček od velkých objevů které přepíšou historii bádání v Krasu.
Tento text vytvořila AI speleo aplikace Klára. Autorská práva vyhrazena. Nejezte plchy.
28.2, 2024 v 8:32 · Pavel Obrdlík · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vzduch do Nounejmu
Zdar skupino, přátelé, fanoušci a fanynky zvláště!
Dnes jsme v pěti natáhli Kabuflex 63/50 z Nohlsedů do Nounejmu. Takže se tam dá už makat ve dvou bez zbytečného zadýchávání. Pokud budete mít dostatečně velkou a nabitou baterku, tak i dlouho… A protože nás bylo pět a Krteček je tvrďák, co to na čelbě dá sám s prstem kdekoli, tak jsem (občas z Poličky) tahal já, ode mě to bral Zdenda u Trucchodby nově vyzdobené krásnou korugovanou trubkou u kolejnice, s rumpálem drkotal Kuča a Pyroman to skládal v Centrálu. Lodny i kýble jsou plné.
Abychom mohli těžit zdárně a efektivně až nahoru, musí přijít o tři lidi více. Ještě jeden na čelbu a dva nahoru. A chtělo by to trochu poladit kýble a možná i nějaký přidat. Jinak cajk.
Krteček naznal, že čelba je velmi perspektivní a že tahat CO2 nahoru je sice technicky náročnější, ale lepší. Takže bych zkusil dotáhnout ještě jednu baterii dolů a k ní připojit ten druhý větráček, aby to tlačil ze spoda. A tahat to i shora tím druhým. A bude se nám dobře dýchat všem. A rovnou i v Jóžově dómku. A to za to stojí, ne?
Samozřejmě se pak musí elektrozařízení zas vytáhnout nahoru. Zvážil bych, aby se odnášely oba větráčky i obě baterky do sucha a na nabití po každé akci. Těm olověným to vyloženě prospěje a ten trychtýř na větráčku nevypadá úplně zdravě, takže asi trpí i ten větráček. Jeden zánovní speleovak navíc mám.
Luky, můžeš svařit ještě jeden ten trychtýř na druhý větráček? Kučo, můžeš ho tam vsadit a otestovat to vytažení CO2 ze ZuBu? Jak dlouho to trvá a jestli je to velký rozdíl? Může někdo vytahat ty prkna z VyVe, abychom si tam CO2 zbytečně nepřidávali?
Nakonec jsme se u kontejnerů shodli, že to s náma není zas tak špatný. Dokážeme koupit trubku za 706 Kč, natáhnout ji v jeskyni a sem tam k něčemu přidrátovat! Spojky ani objímky potřeba nebyly. A těch 25 m bylo akurát… Pa!
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vzduch do NounejmuTags:ZUB
14.2, 2024 v 6:50 · Standa · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Třetí soutěžní výstava karbidek
V předvečer výroční členské schůze, tedy v pátek dne 9.2.2024 proběhl dlouho očekávaný, třetí ročník soutěžní výstavy karbidek a větérek. Dřívější ročníky proběhly v roce 2018 a 2019. Tentokráte byly dvě kategorie: karbidky a benzínové větérky. Celkem bylo do soutěže přihlášeno 24 karbidek a čtyři větérky od osmi různých vystavovatelů (včetně skupinové). Někteří zažehli lampy, jiní si nechtěli zkazit lampu ještě neposkvrněnou. Výstavu provázela příjemná atmosféra, každý z vystavovatelů předvedl své přihlášené lampy a ke každé řekl její příběh, případně jaké úpravy provedl. Akce se, jako vždy, účastnili i představitelé okolních jeskyňářských skupin. Vítězná lampa se stala nakonec od Lazara, a to Friemann & Wolf 856/0! Jedná se o největší karbidku daného modelu s vnořenou nádobkou na vodu. Druhá cena šla za Erikem s krásnou, avšak občasně vybuchující lampou, se zajímavě provedeným odvodem acethylenu skrze nádržku na vodu na poměrně vyvýšené vnější místo nádržky. Třetí místo obsadil Standa s Béďou s karbidkou z Krušnohoří od Hermanna Hesse a karbidkou ze Sedmihradska Friemann & Wolf 856/3. U větérek panovala menší konkurence a tak díky stejnému počtu bodů a dvojím umístění na jedné z příček, se umístil každý, kdo větérku donesl. Nakonec každý umístěný v kategorii karbidky dostal diplom + hodnotnou výhru pro dané umístění vařenou v Bavorsku. Díky všem za donesení karbidek a za účast!
7.2, 2024 v 22:15 · Martin Zapletal · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Speleo Holyvúd a jiný frky
„Můžeš psát poesii, studovat filozofii nebo třeba jeskyňařit, ale ničím z toho si na chleba nevyděláš.“ Alfredo de Coco – „Stopařův průvodce Moravským Krasem“ kap. 3, verš 12
V onom magickém kraji mezi Jihlavou a Bachmutem, zvaným též „Přední Východ“, kde ale naštěstí množství splachovacích toalet stále převyšuje ty suché a znalost trojčlenky a příboru není vyhrazena učencům, se nachází úzký pás devonských vápenců, známý též pod názvem Moravský kras. Žijí v něm tajemní lidé dobří i zlí, krtkům podobní, milují sediment a rum v akci. Nosí zvláštní rudo černé kroje z kouzelné látky, které jim šije vědma Hýsková a živí se karbidem a lahvovým chmelem. Nejsou čistotní. Smrdí. A stejně jako trpaslíci z dolů Morie mají velmi málo žen. Samice jsou k nerozeznání od samců. Toliko pár faktů z Ottova slovníku naučného. Abychom našim ušmudlaným (ne)přátelům jen nekřivdili, příslušníci této rasy jsou schopni i neobyčejně velkého pracovního nasazení a mají pochopení pro velké umění (třeba tvorbu skupiny Visací zámek). Rovněž rádi překonávají hornické i sportovní rekordy aby si pak večer u petrolejek a acetylénových lampiček mohli poměřovat délku svých kopáčků (a přirození). A navíc si to natáčí na kameru!
Z portálu jisté nejmenované jeskyně na severu Krasu (souřadnice zde: 49.3930969N, 16.7724286E) se jako z neumdlévající řitě hrnou metráky sedimentu. Kuličky na počítadle líně odměřují náš čas. Čas jsou kyblíky hlíny a prostor jsou metry na čelbě. Náš časoprostor. Čas se jako zdejší borovice láme k večeru na který se těšíme, protože bude biograf! Dva zdatní speleopotápěči Jan Sirotek a Petr Chmel totiž poprvé v historii přeplavali na jeden zátah podzemní tok od Sloupu až po vývěr Punkvy a v legendary ostrovském podniku „U Němců“ bude předpremiéra dokumentu „Cestou Ztracené řeky“. https://www.ceskatelevize.cz/porady/10122427178-udalosti-v-regionech-brno/323281381991016/cast/1005726/
U Němců zahajuji kulturní okénko klasickým bubákem s kotvou (kafe + rum) a pozoruji cvrkot hostince až do příchodu montanisty Erika. Ten okamžitě upoutává mou pozornost záběry z Dobrého rána České televize z 15. ledna, kde v hlavní roli vystupuje všem dobře známý ADHD permoník Kůča se svou sbírkou (nejen) hornických svítidel. https://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/324291310020005/ Sál se postupně plní speleo havětí všeho druhu, matka Němcová nestíhá roznášet řízky a Studnař čepuje pivo na účet ČSS. Okolo obou aktérů nevšedního snímku se točí hrozny nejhezčích dívek. „Tyhle chcou jen speleopotápěče a podobnou šlechtu“ komentuje smutně Šlimec sexuální pnutí na place.
Co se samotného filmu týče, nebudu zde házet spoilery ani se pokoušet o recenzi. Odsejpá to rychle, člověk se rozhodně nenudí a s kamerou se podívá i tam, kde by se jinak na 99% nepodíval. A ten kdo nestihl předpremiéru v Ostrově, má ještě šanci na oficiální premiéře na Speleofóru 2024 ve Sloupu v datu 19. až 21. dubna.
