Jak jsme na výročce řekli, tak se stalo a druhý dubnový víkend proběhla pracovní akce na naší základně. Pár dnů po návratu z expedice v Rumunském Banátu (o tom článek později) jsem chtěl využít na odpočinek, ale nebylo to možné. Saigonovy zprávy o tom, co je vše potřeba byly neúprosné a tak po všech přípravách a zorganizování výměny naší metrové skruže s Dagmaráky za jejich půlmetrovou, nastal čas vyrazit do krasu. Když jsem v pátek dorazil na boudu, nová skruž již byla na místě a Krteček s Rosťou akorát tak odváželi tu starou. Nový vchod do Novodvorského Ponoru tedy bude ideálně vysoký (ano, ani v loňském roce jsme nezaháleli a ano, článek o našem skvělém úspěchu též přibude). Později navečer dorazil i Saigon, Anča se omluvila, že nakonec dojede až ráno, což byla škoda, protože jsme si zrovna odpustili vést její „oblíbené“ debaty o politice.
Sobotní dopoledne se začali sjíždět ostatní a kromě Anči se zjevili Mates a Zdenda s Kučou, kteří to vzali ještě přes ZUB, kde hledali chybějící vybavení. Standa dovezl nové zásoby karbidu i celou rodinu a pak se vydali uklízet odpadky na s CHKO domluvených úsecích v rámci akce Úklid Krasu. Rozdělili jsme se na pracovní skupiny a zvládli jsme ukotvit novou skruž, rozšířit chodbu v části nad komínem, navézt zásoby vody a především beton a další potřebné věci na pozdější obezdění skruže a další užitečnosti. Doteď si nejsem jistý, jestli jsme množství betonu vypočítali správně, protože jak se začaly pytle množit na verandě, přemýšleli jsme, zda se zde chystá stavba pěchotního srubu nebo rovnou dělostřelecké tvrze. Anča si ještě stihla hodit geologickou procházku a při té příležitosti uklidit zbývající úsek trasy mezi parkovištěm a Novým Dvorem. Zdenda zvládl asistovat Kučovi při pracích v díře a odpoledne, zanechav nám klasicky zásobu kubánských doutníků, odjel.
Večer pak dojel Matesův kamarád zhodnotit, jak moc akutní je kontaktovat Lesy ČR ohledně pokácení stromu, který fakt nechceme, aby nám spadl na boudu. Jaké bylo mé překvapení, když se zjevil Igor, kterého znám tak nějak už od mateřské školky. Strom vyhodnotil jako prozatím bezpečný a ten večer zůstal s námi a ukázalo se, že má zájem účastnit se našich aktivit. Taky se na otočku dostavil Semen a rovnou s Igorem naplánovali výrobu kovového poklopu.
Zbytek večera proběhl již tradičně, rozdělali jsme oheň, opekli špekáčky, otestovali nový karbid v karbidce, Matesova ruka lítala do oblak, proběhlo pár šachových partií a i ta kytárka se vytáhla. V neděli ráno po snídani už jen uklidit a s pocity krásné a plodné akce palba dom.
Jeden březnový víkend jsem se vydal na jih Patagonie do Chile. Cílem byly jeskyně Capillas de Mármol na břehu největšího jezera v Chile Lago general Carrera. Druhotným cílem bylo projet si ikonickou silnici Ruta 7, či spíše Pinochetovu cestu Carettera Austral, která je prodloužením Panamerická dálnice začínající až na Aljašce. A tak jsem po dvou dnech přiletěl na malé letiště Balmaceda na jihu Chile. Přesunul jsem se do nejbližšího města, kde jsem si půjčil SUV a vydal se na jih. Začátek Careterry Austral byl docela příjemný, neboť byla zpevněná. Cesta samotná už tak příjemná nebyla, neboť neustále pršelo a do toho brutálně fučelo. Dokonce fučelo tak, že to málem vyrvalo dveře auta. Časem jsem si zvykl. Projel jsem národní park Cerro Castillo. Bylo to nádhera. Pabuky se již barvily do červené a pruhovanými zasněženými horami stékaly obří vodopády. Po projetí parkem se otevřela rozsáhlá planina s kroutící se silnicí, která prudce padala do nížin k řece Rio Ibáněz. O fous dál stavím u prvních obskurních bažin a všímám si velké cedule informující, že za 100 m končí asfalt. Dál je už jen divočina na samotném konci světa.
18.3, 2026 v 5:00 · Standa · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Podzemní doly Maastrichtu a pařížské katakomby 2026
Po roce a půl jsme opět naplánovali cestu do podzemí Paříže. Tentokráte netradičně přes zimní měsíce v únoru. A jako obvykle jsme po cestě přidali další zajímavé podzemí. Vybrali jsme podzemí pod Maastrichtem na hranicích Nizozemska a Belgie. Jeli jsme dvěma auty v šesti lidech a nočním přejezdem jsme se dostali k ránu k plavebnímu kanálu v Maastrichtu. Zde jsme měli tip od kamarádky z Německa na super spaní v opuštěném armádním tunelu. Spaní bylo perfektní – kousek od parkoviště hned u silnice. Ale byla pěkná zima díky mohutnému průvanu. Nad ránem jsme se lehce prospali, uvařili si na parkovišti ranní kávu v Bialetti moka konvičce a vyčkávali jsme na příjezd kamarádky z Německa. Uvidíme se po více než 9 letech! Tentokráte má přijet i se svými dvěma dcerami (4 a 6 let), které jsou již zkušené podzemní průzkumnice. Shledání bylo jako bychom se viděli včera! Během úvodního rozhovoru a předání dárků (německých rumových pišingrů) se holky samy oblékly a vybavily si batoh na celodenní podzemní průzkum. My, mající již děti, jsme teda docela koukali, jak jsou samostatné.
Lidu jeskyňářskému jistě neunikla skutečnost, že 7. a 8. listopadu 2025 probíhal v malebné středočeské obci Svatý Jan pod Skalou 3. ročník konference „Kras, jeskyně a lidé“. Za naši ZO 6-26, ve spolupráci se ZO 7-03, ÚGV PřF MU Brno a MGP Prostějov, zde byl prezentován poster na téma „Palynologická studia sedimentů jeskyně Za Hájovnou“.
Poster ve stručnosti shrnoval výsledky z výzkumu roku 2024, a to včetně možných interpretací získaných dat. Kromě studia paleobotaniky a případně paleoekologie lze někdy palynologická data využít i pro studium vzniku dané jeskyně, což jde ruku v ruce s pátráním po dosud neobjevených prostorách daného jeskynního systému. A to my máme rádi, že ano?
Anče.
Níže přikládám poster. Bohužel jsem musela snížit kvalitu obrázků, aby se to sem na web vešlo. Problém bude zejména u geol. mapy a názvů taxonů v diagramu. Kdyby někdo toužil po verzi v plné kvalitě, lze se domluvit.
16.5, 2025 v 10:07 · Standa · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Schwaz: podzemí důlního pole Falkenstein
Schwaz v Tyrolsku je znám asi jako Kutná hora u nás. Obojí bylo centrem těžby stříbra a stalo se nejbohatším hornickým městem svého času. Už v 15. století zde pracovalo přes 7400 horníků a Schwaz byl druhým největším městem po Vídni v Rakousku. Ročně se vytěžilo 10-12 t stříbra. Vrchol těžby na Falkensteinu nastal v roce 1524 s 15,7 t stříbra za rok. Více na wiki. Za návštěvu zde stojí i oficiální trasa pro turisty, kde je i obří vodní kolo. Nicméně nyní jsem se vydal na důlní pole Falkenstein známé lokalitou Eiblschrofen, což je kolmá skalní stěna, ze které koukají středověké štoly po sázení ohněm. Vzhledem ke své nedostupnosti v kolmé skalní stěně nejsou zatím dostatečně prozkoumány. Jedním z důvodů je nejspíše i sesun skalní stěny v roce 1999 kdy se musela evakuaovat velká část obyvatel. Jediný pokus o průzkum byl teprve před pár lety proveden M. Staudtem z univerzity v Innsbrucku z centra HIMAT (History of Mining Activities in Tyrol). Jaký to rozdíl oproti Česku, kde vše zavíráme, zatímco jinde to zkoumají! V patnácti chodbách zde našli pozůstatky již z doby mezolitu, později i důkazy o těžbě mědi z doby bronzové a artefakty z 12-13. století a z prvního milenia před Kristem.
Od vlaku jsem se vydal západně od lokality do brutálního kopce. Ze západu se lze pouze dostat ke spodní části haldy, která má takový sklon vše ujíždí, že jí nelze projít. Vydal jsem se dál na samotný vrch cca 600 výškových metrů. Bohužel z vrchu není stěna vidět, protože je pod srázem (ale šlo by odtud slanit). Krásná je cesta odtud na východ přes těžební pole. Všude jsou staré pinky a rozkopané příkré skály. Krása. Z východní strany lze na několika místech se dostat až pod začátek skalní stěny. Ale člověk se musí držet vegetace a svah ujíždí. Nižeji je již vidět celá skalní stěna Eiblschrofen s chodbami. Lze projít kolem mnoha ústí štol a kaple Šimon Juda (jako důl v Jeseníkách u nás). Všechny štoly byly zavřené až na jednu malou co svým ústím vykukovala z trávy. Vede přímo do hlavního systému. O tom ale zas příště.
