Speleohistorický klub Brno

Sejití v pátek na boudě probíhalo dle klasického scénáře jak je na jihu zvykem. Ozdravný pobyt se spoustou občerstvení umožnil většině osazenstva být čerství až do čtyř hodin do rána… „Jen zavřená okna a dveře umožnily spát zvěři ze sousedních polesí, tak radostný a veselý byl pobyt bohatýrů, jichž udatný ryk se hvozdem proháněl…“ Však také bylo se nač těšit. Další den nás čekala výroční schůze, kterou by oslabený duch snášel jen těžce a následná akce, ne nadarmo měla název pracovní…
Má-li se kouřit z lidí při práci, je třeba se na to řádně přichystat. A tak hlahol a vonný dým jen zvolna opouštěly spáry chaloupky, kde i nějaké to jablko se v rámci utužení zdraví spotřebovalo…

Když náhodný pocestný by dveře rozrazil, tak pocit by měl, že k permoníkům dorazil. Tolik světýlek rozzářilo temnotu chaloupky, že noc změnila se v den. Však taky bylo se co dívat. Staré hornické karbidky, některé plné patiny zašlé slávy, jiné čerstvě naleštěné… Za každou příběh… Ne jen, jak se každá dostala k dnešnímu majiteli, ale pluje zpět řekou času, člověk může se jen domýšlet to, co již navždy zůstane nevyřčené… Každá pomáhala ukázat další metry v jeskyních, vykopat kousek štoly, najít cestu zpět ke světlu, domů. Zahřát prokřehlé konečky unavených zmrzlých prstů… Dnes je jiná doba, dosvítíme dál, vidíme zřetelněji, neokouříme stropy jeskyní a štol. Světla i vztahy jsou mnohdy chladnější, než bývávalo… A snad proto nám živé, teplé světlo ohně přijde tak příjemné, tak navozující dobrou atmosféru. Takovou, jaká byla i na naší historicky první soutěžní výstavě karbidových lamp 🙂

[Pokračování →]

Už se z toho stala málem tradice – přijel jsem si ke Kučovi v sobotu v poledne přivonět, cože to mají dobrého k obědu. Vyzvedl jsem nářadí a spěchal na ZUB. Úkol byl jasný – rozšířit vstup do Východní tak, aby bylo možné snadno sestoupit dolů k Nohsledům a aby bylo možné těžit pohodlně sedimenty touto cestou.

To, že je cesta relativně suchá a dá se dojet až k ZUBu, se ukázalo jako omyl hned na prudkém stoupání u chatek. Zcouval/sklouzal jsem opatrně dolů a pokorně jsem si vše hodil na záda. A pěšky k ZUBu. I když bylo pod nulou, zámek povolil lehce. Tak, nasadit vrátek, spustit dolů vak a za chvíli se již koukám do úzkého otvoru, který jdu rozšířit. Minule jsem si nevzal foťák, a tak jsem nemohl nic zadokumentovat, ale dnes jsem již vybaven. Vytáhnu foťák z krabičky, koukám na díru… „No, to jim nic neřekne jak je to veliký“ a tak k otvoru instaluji palici, aby bylo vidět měřítko. „Udělám hezky pár fotek před a po akci, aby bylo vidět, jak se to posunulo.“ Chvilku se vztekám, že dcera (která si foťák půjčila na nějakou práci do školy) ho celý přestavěla, ale už je správně nastaveno i vyvážení bílé, ano takto to bude dobře vypadat a… V tu chvíli mi foťák oznámí, že není kam snímek uložit, protože zařízení chybí karta… To jsou ty chvíle, kdy zjišťujeme, že děti pořád máme rádi, i když vlastně netušíme proč… Ale abych se zbytečně dlouho neupínal k takovým detailům jako je chybějící SD karta, rozhodla se palice, že už je dlouho v nečinnosti a vydala Východní napřed… To člověk neví, jestli se má v takové chvíli smát nebo plakat. Protahovat dolů se mi nechtělo, oblízat přes Trucchodbu taky ne a další exkurze do VyVe taky nelákala. Zbylo mi naštěstí bádací kladivo, jeden maizl donesený minule. No, a další maizl a sochor jsem si donesl z domu (vlastně, to jsem ještě netušil, že mě v průběhu dne bádací kladivo, maizl a jedna rukavice postupně beze slova rozloučení taky opustí…).
[Pokračování →]

„Dvanáct hodin, čas oběda“, ohlásil se mi Kuča na druhé straně telefonu, když jsem mu volal, že vyjíždím, abych si vyzvedl načechrávačku a pokračoval v práci na ZUBu. Nezvykle. V neděli, odpoledne a sám. No sám. Na to co jsem chtěl dělat, prorážení se shora do komínu, stejně nebylo potřeba víc lidí a část skupiny jela pomáhat sousední skupině na vedlejší díru, kde se dnes pracovalo na několik směn. A tak, s nahlášenou maximální dobou konce (21:00) a kamarády v záloze, jsem vyrazil.

Auto jsem po minulých zkušenostech nechal u chatek, vak na záda, sochor do ruky a už jsem letěl. Jak jsem se dozvěděl, Kuča s Béďou se v týdnu na ZUBu stavili, vyčistili co zbylo po minule a načechrali dalších pár centimetrů.

Na ZUBu mě čekalo hned několik překvapení. Podařilo se mi najít ztracený klíč k vrátku, dole v Centrálu na mě čekala úhledně a luxusně srovnaná hradba lóden od Bédi tak, aby nic nemohlo padat do Jižní. Supr nápad. Hradba byla plná kamení, které se podařilo uvolnit, když jsme byli naposled čechrat se Staňou a Pyromanem. Takže fajn, akce dopadla k plné spokojenosti. Ale jak dopadla poslední Kučova akce? Hrst volně ležícího kamení v Centrálu vypadala na první pohled dost uboze…, ale když jsem poklepal na kameny okolo vstupu, byly všechny volné. Paráda, povedlo se. Sochor se zakousl do kamenů a postupně jsem uvolňoval jeden po druhém a házel je za sebe do Centrálu, odkud se vytěží, až nás bude víc. Dva největší mazlíky jsem raději uvázal na popruh a vytáhl vrátkem ven hned, aby zbytečně nezavazeli, neházeli dolů a pak zase tahali nahoru. Po vyčištění už byla vidět na konci chodbičky cca 0.5 m dlouhá puklina kolmá na směr kopání, která byla široká cca 20 cm, ve které byl zapasován velký kámen, se kterým nešlo pořádně hnout. Puklina vede kolmo dolů do Katčiny síňky.

Nezbylo než skálu zase trošku načechrat, vyrvat uvolněné balvany a to vše pak ještě jednou. Do komínu, vlastně teď už propasti, začíná vést pohodlný vstup. Původní půlmetrová puklina je nyní vidět v celé délce a má délku něco málo přes metr. V nejširším místě má pře 30 centimetrů, takže se jí konečně podařilo protáhnout dolů. Na pohodlné protažení je ale potřeba provést poslední rozšíření – uvolnit kámen o rozměrech cca 30*40*70 cm a můžeme začít lézt a těžit novou volnou Východní (propastí či komínem jak kdo chcete 🙂 ).

Většinu materiálu se podařilo naházet do Centrálu a nespadl dolů do Trucchodby, takže půjde odtěžit relativně snadno i ve dvou lidech. Snadno? No jak se to vezme. Centrál je zacpaný minimálně 70 cm vysokou vrstvou hlíny, štěrku a kamení. Takže práce je doslova hromada. (Možná by stálo za úvahu štěrk oddělit a naházet na příjezdovou cestu, ať tam není tolik bláta.)
Při shazování se podařilo poškodit napínací hák lanovky Centrál – vrch Severní, který byl nakorodovaný a musí se opravit nebo vyměnit. Dolů do Východní mně sklouzl sekáč, který tam budeme muset najít a umřel mi nejdelší 0.5 m vrták který budeme muset zase sehnat nový… Ale stejně supr, cesta do Východní je volná, podařilo se jí prolézt. A do výročky, doufám, bude i pohodlně průlezná.
20:50 lezu z díry, volám Kučovi, že jsem OK, že se vracím. Tak, odmontovat vrátek, zavřít díru, poklusem k autu… Lehce znaven vyrážím ke Kučovi a domů. U Kuči se dozvídám, že i druhá parta měla úspěšný den, ale to už je jiný příběh…

V pátek 29.12 jsme se sešli na Zubu ve složení Standa, Kuča, Bob a Pavel. Při příjezdu Bobovi sjelo auto ze svahu a zaklínilo se na kmeni stromu. To jsme ještě nevěděli, že je to znamení a co ho čeká zítra 🙂 Účelem akce bylo odstranit velký blok, který se zaklínil v komíně do Centrálu. Prvotní domluva nepomohla a tak šel Kuča do rizika kryjíce se lopatkou. Škádlení kamene se povedlo a s rachotem spadl 100 kg vážící cvalík dolů do Trucchodby. Mezitím jsme s Pavlem přesouvali vaničky z čelby a později jsme je dotáhli až do Centrálu. Kučovi se povedlo dohoukat Boba tak, že jsme zjistili malou štěrbinu komunikující s komínem Trucchodba-Centrál. Tou se podařilo protáhnout i páčidlo, které spatřilo i osazenstvo v komíně. Poprvé tak došlo k propojení komínu ve směru, kterým jednou budou svištět vaničky ke skružím. Končíme symbolicky za 12 minut 12 hodin.
V sobotu mě volá Bob, zda-li nepojedeme na Zub zase! Přidává se i Pyroman a jeho kamarád David. Bob doráží se skoro hodinovým zpožděním (!) a cestou o kámen proráží pneumatiku. Bohužel nemá rezervu a večer mě tak ještě čeká 2,5 hodinová jízda do Blanska a zpět s výměnou. S Davidem jsem nahoře a těžíme vaničky z Centrálu, Pyroman dole nacvakává. Bob mezitím rozšiřuje puklinu. Ke konci akce se podařilo puklinu rozšířit natolik, že je již krásně lomeně vidět do komína. Končíme a jedeme pro kolo, další akce až někdy v novém roce.

Spustit prezentaci

Krušné hory mají krásnou hornickou krajinu a již brzy budou právě díky ní na seznamu UNESCO. A tak jsem si tam udělal pěkný zasněžený listopadový víkend. Kromě návštěvy již dopředu vybraných věcí jsem mimo to zavítal do podzemí bývalé královské mincovny v Jáchymově a viděl jak důlní věž těží radonovou vodu. Shodou okolností jsem se byl podívat i na zbytky cínových dolů v okolí Přebuze, přičemž jsem ještě nevěděl že velmi blízko odtud je velmi zajímavé monstrum, které bylo i na známém filmu Schmitke (je na uložto). Neváhal jsem a další den jsem se tam vydal znovu. No posuďte sami podle fotek!

Spustit prezentaci