Speleohistorický klub Brno

V sobotu 17.3. jsem při příchodu k díře asi v půlce cesty potkala odcházejícího Čendu. My jsme mu sice z boudy psali, že to na desátou nestíháme, ale už si nezjistil, že kromě nás nikdo jiný dorazit nemá a i přes naše varování vyrazil na ZUB na desátou. Naštěstí se mi podařilo ho přemluvit, že akce bude a vyrazili jsme k díře. A započala pracovka. Já s Čendou v díře a na povrchu řádil Zuzanáč s Kač a Najdou. Lódničky létali jedna za druhou – dorovnávací práce z poslední akce dopadli velmi dobře a v díře je potřeba minimálně o jednoho člověka míň (myslím, že aj o dva, ale to jsme nezkoušeli). Protože na dně Východní bylo předchystáno na co posledně už nebyla síla, těžilo se opravdu ve svižném tempu. Narazili jsme aj na dva mazlíky, po jejich obhlédnutí a připomenutí si jak mě Bob učil navazovat podobné mazlíčky jsem naznala, že to zvládnu a taky že jo!! Šli ven a nikemu se nic nestalo – díky za školení Bobe 😉  [Pokračování →]

Den první – tak jsme tady

Při propočítávání dovolené, jsem dospěla k závěru, že nemám důvod si tuto akci odpouštět a tak jsme tedy v pátek vyrazili s Lubošem na cestu. Při dojezdu už tu bylo hodně lidí a to se účastnili moraváci, slováci aj poláci – takže expedice jak má být 🙂 A započal aklimatizační večírek…

Den druhý – v jedné díře jsme se zpotili a v jiné vykoupali

Aklimatizační večírek byl náročný, ale aj tak jsme ráno vstali a vyrazili na pracovku do Horní Pusté – do Psiech dier. Co jsme se dozvěděli tak se tam kope už dlouho. Čelba je na svahu asi nekonečného suťoviska, ujíždí to, klóže to, no nic úplně příjemného. Dolů se jde dobře (fajnová skluzavka), ale když člověk znaven kopáním se má vyhrabat zpátky nahoru do prudkého svahu je to celkem makačka. Ale systém težby je tu zajímavý. Na čelbu je spuštěna lódna a když je plná tak se ve vstupním dómu zapře minimálně pět lidí do lana a rozeběhne se do zadních částí. Když jsou tyto „koně“ dobře napojeni, tak čelbu lódny opouštějí téměř nadzvukovou rychlostí 😀 Po pracovce jsme se šli projít do zadních dómů. Kromě pěkné výzdoby tu byla též krásná akustika, tak jsem neodolala a trošku jsme si zazpívali 🙂

Jak se těží v Psích dierách se můžete podívat ZDE

[Pokračování →]

Nedávno jsem dočetl knížku Mlynáři od Babic, která popisuje období komunistického teroru na Třebíčsku začátkem padesátých let – především v souvislosti s působením Ladislava Malého. Dodnes se vedou spory, zda šlo o agenta provokatéra STB, nebo jen o obyčejného dobrodruha či blázna. Každopádně díky jeho nesmyslným partizánským akcím, které vedly až k zabití tří funkcionářů KSČ v Babicích, skončilo jedenáct nevinných lidí po krutém mučení na šibenici, 107 osob bylo v několika monstrprocesech odsouzeno k těžkému žaláři a celé rodiny byly nuceně vystěhovány ze svých domovů do vysídlených Sudet.

V knížce mě zaujala krátká zmínka o jeskyni, která měla L. Malému posloužit jako úkryt. Nicméně ji nakonec nevyužil – důvěřiví lidé mu poskytli pohodlnější úkryt. Že za to později zaplatí životem, nevěděli. Začal jsem po ní pátrat. [Pokračování →]

V sobotu 17.2. to na první příchozí k ZUBu působilo, že dojeli na miniakci. Ale do poledne se nás sešlo tolik, že už se mohlo mluvit o skupinové akci. V díře už byl Bob, Kůča a Duna. Když jsem se vydala do Východní, ze dna se místo pozdravu ozvalo „vydržte vaše veličenstvo, udělám vám tu místo“ – no může být krásnější uvítání? 😀

Těžilo se tedy ze dna Východní, souběžně s těžbou se upravovala cesta pro lódny, aby se nikde nezasekávali. Na povrchu bojovali Dave Luv, Zuzanáč, Kač s Najdou a Pyroman (ten střídal aj v díře). Povrchové četě patří velký dík neb při nízkých teplotách vydrželi dlouho a řádně tahat jednu lódnu za druhou. Ale právě teploty mohly za to, že se nám tým na povrchu začal postupně rozpadat. Já jsem chtěla vzít roha s Dunou a Dave Luvem, ale naznala jsem, že se cítím ještě nevybouřená a šla jsem zpátky do díry. [Pokračování →]

Tak milé děti. Hezky si sedněte a poslouchejte. Říká se za sedmero potoky, sedmero horami a sedmi údolími bylo, nebylo… Ale to by byla taková ta pohádka, co si někdo vymyslel, abyste se báli. Ale vy to vždycky poznáte, a tak mu na to neskočíte. Ale tohle je něco jiného. Já tam byl, a tak mi můžete věřit každičké slovo.

Na opačné straně, než je strana půlnoční, na jedné bezvodé planině bylo maličkaté království. Bylo zvláštní a jedinečné. Království nemělo poddané a vlastně ani krále (protože kdyby si šlechtici měli vybrat krále tak by se vzájemně pozabíjeli). Mělo ale královnu – a protože byla jen jedna (nikdo jiný ji nechtěl dělat) a nebyla žádná Sněhurka, nepotřebovala královna žádné jedovaté jablko a s těmi zdravými co měla, si plně vystačila. Ale jak už to s královnami bývá, nebyla šťastná. „Tak co, pomůžete mi ukojit mé touhy?”, ptávala se smutně. „Chtělo by to nějakou špinavou práci, ne?“ říkala, a lákala na černou, vlhkou, špinavou díru, kam se hned tak někdo neodvážil (protože to tam lehce zavánělo prací). [Pokračování →]