Speleohistorický klub Brno

Velká zábava s touto akcí začala už od výročky, kdy začal veletoč na téma co slavíme, za koho peníze a jak mají vypadat pozvánky. Jak to v ale v správném krasu bývá, stekla nakonec všechna voda dolů. Dlouho očekávaný dýchánek k 30. výročí Novodvorské skupiny začal předvojem dřevařů už v pátek. S Dejvem a Terkou jsme popili nějaké to vínko a burčák. Ráno se v rychlém sledu objevuje Katka s bečkami, buřty a gulášem pro všechny. Terku střídá v sobotu brzo ráno poslední chybějící dřevař Pavel. Práce s přípravou ohně začala hned, přičemž se následně připojil i Marťas, který dorazil klasicky oděn v jehličkách. První ze zvaných dorazil Radek Drtil, jeden ze členů zakladatelů, díky kterému jsme dokázali pozvánkami dosáhnout na členy už jen dávno tušené. Marťas rozdělal oheň už snad někdy o půl jedenácté a mohlo se začít s oslavou. Kuča ještě přibral na otočku nějaké trabantí kamarády a odpoledne v očekávání příchodu dalších celkem pěkně plynulo, i když jsme měli zprávy že před některými pozvánku zatajili snad i jejich manželky a nebo se prostě akci i přes vícenásobné osobní pozvání rozhodli nenavštívit. Za Dejvem dále přijela jeho Katka, která možná bude uvažovat o členství a zjevil se i Bída. Nečekaně na krátko se objevila Zuzu i s tátou. K 17. hodině proběhlo s mírným zpožděním na pozvánkách ohlášené slovo předsedy. Oheň už dávno hořel, ale i to neubralo na slavnostní chvíli, protože těch 30 máme jen jednou a následně jsme vzpomínali i na Jožana, na kterém klub přestál v podstatě v jednom člověku, než přišli noví lidé k obnově skupiny. Jožane je škoda, že jsme si tě mohli k ohni připomenout už jen svíčkou u památníčku. K večeru přibyli Zuzanáč i Michal Z. Kuča dotáhl k dokonalosti metodu sbírám síly – vydávám síly, takže jsme byli posluchači asi ještě jeho dvou kytarových pásem.

Alkoholové hrdinství není totiž žádná prdel, anébrž v případě oslavy která jede od dopoledne běh na dlouhou trať. Stalo se totiž neobvyklé, protože aspoň ta trocha bádací práce akci viditelně chyběla a shodli jsme se že máme pocit jakoby pár hodin navíc. Ostatně, nejsme trénovaní. Poslední akci kdy bylo na Boudě otevřeně cílem jen tak popít a pobýt myslím pamatujeme z konce srpna roku 2011 (Jožova „Jana-VANA, Erik zvolen Jahvem“), a možná ještě oslavy nových objevů na Zubu v roce 2014 s legendárními cuketami a bábou kořenářkou, co Sousedovi radši utekla do lesa. Tak ne, kecám, i v roce 2014 se to bez trochy práce neobešlo. Vlastně i Třicítka má jistou výjimku. Tato akce je zároveň dnem otevřených dveří na našich pracovních lokalitách. Všem 13 odvážným děkujeme za návštěvu, zájem a odvahu.

Prostě a jednoduše i bez té (přiměřené) práce to nemusí být ono. Za úplné noci se k nám přidávají slavit ještě Francimus a Číra. Přiznám se, Číra minimálně mě se Standou docela překvapil. A to hlavně proto, že jsem nevěřil kolik společných známých, například ze šlapanického skautu spolu máme.

Ráno k našemu překvapení dojíždíme zbytek bečky a další co čekala v záloze neobvykle potupně vracíme. Hru zmiz co nejdřív – nešáhneš na uklid tentokrát vyhrál Pavel, ale vzhledem k jeho mimořádnému dřevařskému nasazení i včerejšímu pokusu ulovit Na Hádku ryby na oheň pro ostatní to lze pochopit. Ostatně i teď vyráží ještě před svítáním na ryby. Boudu smýčíme ve složení Dejvovci, Saigon, Kuča a na poslední chvíli došlo i k opětovnému vyznačení zakládacího data skupiny na první schod, kde celá léta bylo než ho deště, bahno z holínek a hniloba onoho špalku smazalo. Co čert nechtěl, vloudil se takhle z paměti šotek a číslo 22 ještě předělám na 21 ze starých fotek. A i když možná nepřišlo tolik dávných klubařů co jsme čekali, tak vzkazujeme: Rádi vás uvidíme kdykoliv, i když Vám to třeba zrovna teď nevyšlo.

Archivní stránka s pozváním

Spustit prezentaci

Když někdy začátkem června jsme s Dunou začali předběžně plánovat další miniakci na ZUBu a vybrali si poslední červnový víkend, netušili jsme, že nejsme sami kdo má s tímto víkendem plány. Překvapení přišlo někdy v polovině měsíce, když Lazar oznámil, že plánuje narozeninovou bečku taky tento víkend. Jak psal, plánoval bečku spojenou s kopačkou na Ponoru tedy „blízko u zdroje“. Předpokládali jsme, že vidina občerstvení, naláká dostatečné množství pracovníků na Ponor. Protože jsme stejně neměli jiný prostor na ZUBní miniakci a protože některým ležím v žaludku až tak, že se se mnou „nechtějí střetávat“, tak jsme se rozhodli miniakci udělat a mít tak (možná první) pracovní akci, při které by se pracovalo na obou pracovištích naší skupiny společně. [Pokračování →]

S Pavlem jsme šli na základnu pěšky z Březiny a tak jsme tu spoušť viděli hned. Kolem Ponoru spousta naplavených menších i větších větví, směrem ke skruži koryto od proudící vody a po obvodu skruže metr propad dolů. Chvilku jsme na to zírali a hlavama nám běžela stejná myšlenka „jak to asi vypadá dole“. Zvědavost a obavy by nám nedělali dobře na spaní a tak Pavel skáče do overalu, po té doslova skáče do skruže – díky propadu se to jinak nedá – a jde na obhlídku. První zprávy jsou dobré, Lisovna drží. Další už moc pozitivní nejsou, od druhého žebříku je to neprůlezné. Do Vánoční síňky se nedá dostat. Naštěstí není průlez vyplněn v celém profilu, tak jdeme na to. Nachystat lano, kladku, kýble… kýble máme tři, zbytek zůstal v Mraveništi a na čelbě, tak se k nim budeme muset prokopat. Já s Katkou si bereme na starost povrch, Dejv mizí dolů za Pavlem. Po prvním kýblu se ze spod ozývá Dejv. „Kde přesně byl ten obraz? On tady asi není“. Tím se potvrdili naše obavy, že v jeskyni v jednu chvíli bylo opravdu hodně vody neb naplavený bordel nebyl jen kolem skruže, ale i na deklu. Ven postupně putuje 12kýblů a 1lódna. Vše je řídké, smradlavé bahínko, které se do kýblu vcucne a na povrchu je to boj dostat ho ven. K tomu nějaké sklo a větve. Pavel s Dejvem se nakonec prokloužou do Vánoční a přes posunuté lyžiny i do Mraveniště, ale průlez je velmi těsný. V Mraveništi na ně čeká obdobná spoušť jako ve zbytku jeskyně a… a čeká tam i anděl. Bohužel bez rámu, ten voda naporcovala na malé kousky. Zbytek jeskyně před větší spouští snad zachránili právě nechané kýble, které voda napasovala do Cesty vyvolených. Pro páteční večer toho máme dost. Opečem buřta, chvilku pokecáme u ohně a jdem spát.  [Pokračování →]

Na ZUB jsem dorazil něco po osmé. Kousek od skruží nám kvetou konvalinky, zato na smrcích u deponie se objevily růžové “značky smrti” od lesníků. Kůrovec tak podle všeho dorazil i sem.

Nakopal jsem pár lóden ze stěny pod Východní propastí, když se pak postupně objevil Kuča a po něm, těsně po deváté, Bob s Míšou. Vzhledem k tomu, že dómek Nohsledů i Východní propast jsou po několika akcích v řadě volné a vyčištěné, přesunuli jsme se na další pracoviště pod Východní. Cílem bylo prozkoumat možné pokračování bývalé čelby na dně Východní severním směrem, kde jsme už v minulosti těžili, než jsme přešli na současnou čelbu za Dómek nohsledů.
[Pokračování →]

Původně plánovaná komorní akce nám úplně nevyšla, v pátek večer se nás na boudě sešlo 8. Poseděli jsme u ohně, popovídali si, zazpívali, jen ten Krteček si nedal říct a zmizel do Skalky. Toho večera minimalismus jihu dosáhl svého vrcholu, když jsme od ohně komunikovali s čelbou 😀

V sobotu ráno se naše řady rozšířili o další dva kopáče a vyrazili jsme do Ponoru, pokračovat v těžbě v Zurčícím přítoku. Přes kritické úžiny byly zavedeny lódny z obou stran opatřené lany, do nichž se dávali kýble s nepřátelským sedimentem okupujícím jeskyni. Nikde se tedy nemuselo nic přesypávat a práce nám šla hezky od ruky a v dobrém tempu. Po 30ti kýblech jsme si dali obědovou pauzu. [Pokračování →]