Speleohistorický klub Brno

jeskyně Plošiny Skalka, historické podzemí

Speleohistorický klub Brno header image 2

Oděsské podzemí na pravoslavné vánoce 1.1 – 8.1.2019

Čtvrtek, 21.3.2019 - 23:04 · Komentářů: 7

Už v listopadu, kdy jsem byl v Oděse poprvé a hned na pár týdnů, jsem ze schůzí tamního speleoklubu zaslechl zvěsti o chystané tradiční Čtyřdence. Již pár dní po návratu se ukázalo, že nový možný zaměstnavatel mě bude chtít vidět na pohovoru o něco později než jsem čekal a tak nic nebránilo tomu vydat se z jedněch končících svátků do těch začínajících, pravoslavných.

Galerie: https://www.zonerama.com/Saigosova/Album/5039143

Se Standou a Martinem se potkáváme pozdě večer v Přerově ve vlaku do Košic. Ráno v navazujícím autobuse do Užgorodu není nic moc příjemného, ale jako vždy je o něco jednodušší se na Ukrajinu dostat, než se dostat z ní. V Užgorodu trávíme celý den a to nákupem SIM, jednou restaurací a minipivovarem Ungweiser, který jsem si už jako dlouhodobou čekárnu s příznivými cenami šašliků, haláslí a pro našince vodnatého, ale na ukrajinské poměry celkem ucházejícícho piva vyhlédl při minulé cestě. Standa s Martinem ještě obrážejí hrad a muzeum.

Až o půl osmé večer odjíždíme na 19 hodinovou cestu plackartou do Oděsy. Dyžurnou překvapilo že jsme ušetřili celých 10 hřiven (7 korun) za prostěradla, jestli to jako po ní jakože nebudem chtít, ale ukázali jsme jí spacáky což jí uklidnilo. Martin se zdá ze začátku lehce vykulený z interiéru, ale už druhý den si tyto prastaré vagony s uhelnými kamny a samovary ve stepní krajině pokryté větrem vyšlehaným sněhem oblibujeme všichni, a to zvlášť poté, co jsme zjistili že v sousedních vagonéch ještě nedošlo vodopivo Černivske. Párty v polovině kupé naproti trvala až někam za Lvov.

Sypalnij rajon.

Hned přesedáme na 190tku maršutku víc jak milionovou Odesu přejiždíme napříč. Scuk se Sašem v jeho novém bytě sedne přesně a po zkulturnění a rozhození spaní vyrážíme zpět do centra do mého oblíbeného fastfoodu Pužata chata, kde si dáváme hoďku něco anglické konverzace z místními. Jelikož jsem na tyto konverzační srazy chodil už přes dvěma měsíci, tak se setkávám s některými znamými. O chvíli později už jsme na základně místního Spelea, kde jsme počastováni a domluvíme zítřejší start.

Dolů a den 0.

Ráno začínáme s notnou rezervou, protože s maršutkami není jistý nikdy nic. Na autobusáku už naše výprava připomíná spíš dětský tábor a ve vícero maršutkach zaskládaných speleovaky míříme do systému Fomina Balka. Pod zemí už jsou první průzkumníci, kteří na nás čekají v předpřipravených bázách. Jedná pro starý – zasloužilý. Jedna pro speleoskupinu Poltava. Jeden dětský tábor kousek od nás a pak konečně my v centrálním společenském sálu. Jmenuje se „Smrt CCP“, což byla zkratka dávné záchranářské i ochranné služby oděsského podzemí . Výjimkou je solitér Saša, co prespává neznámo kde. Po krátkém obědě vyrážíme ihned mapovat a my se Sašou vyrážíme do jednoho menšího subsystému který zmapujeme prakticky celý. Vracíme se až jako poslední okolo 22. hodiny. Pokec, pivko, panák a jdem spat. Příjemné je že už byla zprovozněna srací chodba nedaleko všech táborů a to i se zatahovací plachtou.

A ve tmě dny splynou…

Ráno dalšího dne je start domluven na 9tku, ale jelikož se nikdo nepouští do větších akcí, tak taky nic nepředbíháme. Rozčísne to z neznáma přicházející Saša a tak jako následující dny v klidu snídáme a k práci míříme okolo 11 hodiny po vydatné snídani, někdy snad i obědu. Mezi tím si ale už kluci domluvili exkurzi s místním znalcem Samorukovem. Někdy odpoledne skřížil při mapování cestu mě a Káťi a jeho fretkoidní pobíhání s detektorem kovů a s úžasným výkladem tu o bolševických tiskárnách, tu o partyzánských ležánkách za druhé světové války bylo podle jejich výrazů naprosto úchvatné, včetně vytrvalého tlumočení do angličtiny od sympatické Julie. Mě se nechtělo opustit práci a domluvil jsem si exkurzi na další den a musím říct že jeho znalosti historie klubu (kam přišel někdy v 70. letech a tehdy k tomu byl potřeba dobrý prospěch a kladné hodnocení Komsomolu) byly uchvacují. A to včetně hledání míst kde se kdysi skrývali lidé podle plísně na stěnách, domýšlení malých zaskládaných komnat jenom z půdorysu překonávaných chodeb, ale i užitečné varování před nebezpečnými kousky munice na které nesahat (které tu od 90tých roků způsobily dvě úmrtí jeskynářů) To vše doslova působilo dojmem, že přirozené prostředí tohoto člověka je tady a né nahoře. Ostatně tomu napovídaly i jeho tagy po stěnách z ranných 80. let. Druhého dne ráno taky darujeme přivezenou Becherovku, fotíme přející si předsedy Standu a Natalii potřásajícíc rukami a večer ji dohromady při svíčkách a karbidkách pijeme. Ostatně jako každý večer s koňakem, nějakým tím kvašákem nebo sušenou rybou. Na druhou stranu je potřeba říct že ale večery i jejich následky jsou překvapivě umírněné, možná je to i podílem abstinentů, kteří jednoho dne vyhrali svůj souboj s alkoholem a slovy Samorukova: „My jsme si tu svoji bečku už vypili a do dna nechcem dál“. Je pravda že při čajovém pokecu po exkurzi se Samorukovem mě překvapilo, jak se jeho alkoholický příběh podobá i trochu jinými slovy a v cizím jazyce tomu co známe z vyprávění Josefa Formánka nebo Nohavicovy teorie alkoholického kopce v české prostředí.  

Při večerním focení a hodování se Martin se Standou ještě rozhodli zůstat dole do rána a jet s jedním místňákem na prohlídku centra až zítra. Martin ještě vystřihl k velkému nadšení Poiskářů jakousi arii v ruštině či co to bylo a povedlo se z ní zaznamenat asi jen posledních 5 vteřín. Některé momenty kempování v podzemí si prostě musíte místo karty zapsat do srdce.

Ráno už jsem sám a opět vyrážíme s Káťou měřit. Občas za námi příjde její máma podpořit pracovní morálku trochou vína. Jde to pěkně od ruky a vzhledem k množství starých nápisů sí i při tom všem měření za kontroly Káti zvládám vylepšovat letopočty v ruštině. Mimo jiné se ale dozvídám že jiné oslavy vánoc než tyto v podzemí nezná. Blíží se totiž večer 6. ledna a to je v pravoslaví Štědrý večer. Byl jsem pozván napřed na pohanku s ikrou a poté jsme se přesunuli na naši základnu která měla dlouhou společenskou místnost se stolem vyskládaným z kamenů. Nastalo rozdávání ruského štědrovečerního pokrmu, kuťi. Upřímě, věděl jsem že je to řídká pohanková kaše s čímsi, ale že je studená mě docela překvapilo. Naštěstí koňak opět zahřál, i Geolog co nás prvně jako účastníky ze zahraničí moc rád neviděl, vytáhl odněkud vojenský rum z Barmy, který tam kupoval na zahraničních cestách a příšla chvíle mírného spočinutí. Né však na dlouho.

Celý den planují Poiskáři výlet do štoly-mamuta kde probíhaly těžby automatickým strojem. Po večeři vyrážíme skoro až k východu, kde ovšem zahýbáme na druhou stranu abychom sice štolu mamuta neviděli, ale abychom se doslova prokousali v počtu cca 25 lidí včetně dětí a skupiny Poltava okružní cestou katakombami, která trvala přibližně 3 hodiny. Nebylo to úplně jednoduché. Prostory se občas nevyznačovaly zrovna stabilitou. Co mě naopak uchvátilo bylo zapojení i nejmenších dětí do stavby společného průchodu-mostu přes zatopené chodby, nebo organizovaní prokopavání se přes závaly. Kdyby to nebyl kámen, tak bych skoro řekl že jsme se prosekávali džunglí. Nadruhou stranu desetiminutová čekání před tím než se ukázalo že jsme se prokopali do slepé cesty nebyly úplně příjemné, ale musí se nechat že i pro dorostence to vypadalo jako naprostá normálka. Obvykle se těchto pauz jal Geolog a využil je k výkladům o těžbě vápence přístupnou formou pro děti. Bohužel se nám někde v průběhu vytratil Saša. Vzhledem k jeho zkušenostem i známým introvertním náladám, ale i opakovaným voláním kam že to de, na které neodpověděl pokrčili ostatní rameny že je to divný ale nechali jej jít.

Po návratu ještě dohodováme a dopíjíme džus ze sušeného ovoce který byl podáván s kuťou a to společně s barmským rumem. Mezi tím se po několika hodinách vrátil Saša a ukázalo se že regulerně zabloudil a že jeho odloučení od skupiny nebylo, záměrné ačkoliv tak pro ostatní vypadalo. Naštěstí po několika hodinách čuchání vzduchu našel na záložní baterku vchod a pak se vrátil na základnu. Trochu nás polilo, protože při jeho obvyklé samostatnosti i kvůli divným okolnostem jeho zmiznutí bychom jej hledali asi nejdřív až ráno, kdyby nedorazil ze své samotářské ležanky, o které navíc nikomu neříkal kde je. Proběhla ale i humorná vložka na téma „někdo tu mluví cizím jazykem, co to je za jazyk a kdo to je?“. Po tom co se ukázalo že česky hovořící jsem tu již sám a tudíž si nemám s kým povídat a navíc už mě považují za rusky hovořícícho, byli u tabule identifikováni dva nebožáci z Kyjeva, kteří si nečekaně v ruskojazyčné Oděse povídali ukrajinsky. Upřímě, překvapilo mě nakolik to překvapilo ostatní, i to že dotyční pak mluvili jen rusky. Tolik tedy k nyní zvlášť v Oděse často nelibě pociťované jisté zvýšené ukrajinizaci současného školství a kultury.

Borci na povrchu mezí tím navštívili přístav, likérku Šustov a obdivali vánoční město, včetně jednoho pravoslavného vánočního obřadu.

Ráno vyklízíme a kontrolujem tábory. Je škoda že už mizím, proto že se mi tu nádherně spalo. Odpadky necháváme u vchodu odkud je členové Poisku v týdnu odvezou. Se Sašem opět putujem tu maršutem a tu placeným stopem (50 hřiven asi za 20 km) do jeho vzdáleného spacího rajónu sídláku Katovskovo.

A zpět.

Zde se setkávám s klukama. Saša mizí za dědem. Zkulturňujem se a čekáme na Sašu. Mezi tím na nás zvoní koledníci, kteří jsou z cizinců asi tak vykulení jako my z nich a stojí nás to čokošku a nějaké ruské bonbóny. Vypadají že mají trochu protahlé xichty, bo asi čekali od cizinců něco víc. Saša přichází krátce po nich a to i s cholodcem. Jíme ho, a kecáme anglicky v kuchyni, hlavně o jeho životě v Moskvě v jakémsi hippie domě a tom jak prodával kola, ale teď že se učí programovat.

Zpět odrážíme z oděsského nádraží v 21 hodin. Všude panuje svátek a tak je vlak celkem prázdný. Toho využíváme a koňak s pivem mizí téměř až do půlnočního Podolsku, kde pobíháme po nastupišti a fotíme průvodčím nezajištěná kamna co naše vagóny dělají útulné.

Druhý den za Lvovem se už návrat trochu táhne. Já čtu Couchsurfingem v Rusku a Martin ode mě půjčeného Le Carrého. Standa spí. To ale není už vůbec nic proti tradiční probírce na slovenské hranici. Aspoň že na zpět nám ty vlaky pěkně navazují a nemusíme hodiny čekat v Užgorodě. Leo express z Košic sice není lůžkáč, ale Standa něco šmelí se sedadlama, aby ho nerušili až do Ostravy lidi a u mě špunty do uší taky svou práci udělají. V Přerově se odpojují a já pokračuji do Pardubic i s přípitkem „Na sotrudničevstvo“ v uších a chutí zas až to čas dovolí přijet něco málo zmapovat do Oděssy, nebo potahat naše kolegáčky po Moravě.

Celkem jsme v podzemí nepřetržitě strávili 50, potažmo 72 hodin.

Galerie: https://www.zonerama.com/Saigosova/Album/5039143

Tags: Exkurze

komentářů: 7 ↓

  • 1 Dave Luv // Pátek, 22.3.2019 // 0:18

    Takhle prznit mý oblíbený ukrajinský vánoční jídlo. Kuťa se dělá z pšeničných krup s mákem, plus med, ořechy, rozinky.

  • 2 Standa // Pátek, 22.3.2019 // 9:26

    Parádní článek. Hned jsem zavzpomínal jaká to tam byla pohoda, pěkný podzemíčko a pohodlí v plackartě s vynikajícím koňakem.

  • 3 Bob // Pátek, 22.3.2019 // 10:48

    Hezký počtení. Třeba příště, když bude čas, vezmu disto a můžeme mapovat. 🙂

  • 4 Standa // Pátek, 22.3.2019 // 11:01

    Až pojede nová linka vlaku přes Polsko nebo nová letecká linka do Oděsy, tak bude cesta i rychlejší.

  • 5 Saigon // Pátek, 22.3.2019 // 17:23

    Opraveny nejhrubější chyby a překlepy, teda SNAT. 😀

  • 6 Varan // Pátek, 22.3.2019 // 20:26

    Hezky jsi to sepsal. Diky za vylet

  • 7 Zuzu // Pondělí, 25.3.2019 // 13:33

    Přidávám se, pěkné počteníčko 🙂

Napiš komentář!

*