Sobotní akce pro mě skončila až v sedm večer. Tak trošku rozporuplně. Od půl desáté (Duna dojel dokonce už na devět) se toho podařilo fakt hodně. Nejvíc asi potěšilo a zabralo času, že se podařilo vytahat tu hromadu kamení, která podle Duny byla ještě větší než na minulé společné akci. Dokonce potom zbyla síla a podařilo se rozjet těžbu z čelby , kde si Zuzka pohrála s novým rýčem a něco šlo ven i z Krtkovky. Supr bylo i to, že se nám podařilo se konečně domluvit a zrušili jsme papírové zápisy u díry. Odzkoušeli jsme konečně skupinovou elektrocentrálu a sbíjecí kladivo, když je skoro-nebožka akuša Boženka na opravě. Na jednu stranu velká spokojenost, ale poměr té hromádky kamení, co se mi podařilo za odpoledne vykutat ke kusu skály, který nám ještě chybí, mě naplňoval skepsí a otázkou, jestli nedřeme zbytečně. „Nebylo moudřejší protáhnout dráhu již dříve vykopanou cestou?“ Ano, bylo by to za cenu velkých technických komplikací a vždy minimálně jednoho člověka navíc při těžbě… Tak krásně se vrchol Nohsledů napojuje na Východní propast, ta na skruže a dráha by mohla vést plynule… „Blbej kamenej blok, co leží přesně tam, kudy se potřebujeme protáhnout…“ Zkusil jsem dlouhý metrový vrták, jestli se provrtám na druhou stranu, do Východní. Nic! Furt kámen! Kdybych si nebyl jistý, že tím směrem fakt je prostor,*****… Nasadil jsem špici a odštípal deset centimetrů kamene v místě vrtu. Opět zkusil vrták. Stejný výsledek… Nakonec jsem se rozhodl. Můžu jet i v neděli, třeba se něco podaří. Zamkl jsem nářadí v díře a jel se domů vyspat. Zbyla naděje, že se přeci jen podaří postoupit dál.
V neděli po jedenácté jsem se stavil u Kuči pro materiál. A zatímco Zuzka dělala průvodkyni v severních končinách Krasu, já mířil opět k nám na ZUB. Počasí bylo nádherné. Všude poletovali motýli, kvetly podléšťky, sluníčko budilo Skalku. Pustil jsem centrálu. Dole vše při starém. Jen ten silnější nástroj dával naději, že se toho třeba podaří udělat víc.
Vše probíhalo podle osvědčeného schématu. Trošku načechrat, rozbít špicí nebo palicí vyviklat sochorem a znovu a znovu stále dokola… Rozhodl jsem se jít nakonec trochu bokem směrem vedle Spojovacího komína. Tam to znělo nejslibněji. Po pár hodinách, jsem slyšel, že z druhé strany odpadl první kámen a spadl na dno Východní. Kameny sice byly popukané, ale pořád pevně zaklíněné do sebe. Naštěstí tu mám sochor a je ještě dost času. Po čtvrté hodině se zeď rozpadá. Kameny už můžu házet na dno Východní. „Aspoň nám ušetřím práci s přetahováním z Nohsledů.“ Postupně upravuji otvor. Je už nyní veliký tak, že se s ním dá pohodlně protáhnout. Je to nádhera. Nemusím už nyní slízat dolů do Nohsledů a lézt celou Východní. Kdo ví, která cesta se časem bude lidmi víc používat. Obě jsou hezké. Pokud odtěžíme trošku hlíny z Nohsledů a dáme sem žebřík, bude to tudy nejpohodlnější.
Do večera ještě otvor zvětšuji. Už jen směrem nahoru ke Katčině síňce. Bezva je, že se podařilo prorazit vedle skalní pukliny, a tak po odstranění kamenů a hlíny zůstává krásný přírodní povrch s hezky modelovanými facetami.
Otvor je už dost velký, dráha by tu již protáhnout šla, ale zatáčka z Východní by měla 90°a poloměr tak třicet centimetrů. To by asi vozík neprojel ani s pomocí… „Tak bude chtít pokračovat, ale již nyní to vypadá velmi nadějně, že brzy budeme moct začít tahat dráhu.“ Koukám na mobil. Myslel jsem, že je šest a zvládnu ještě kousek, když s hrůzou koukám, že už je sedm pryč. „Ještě, že mám kratší cestu ven.“ Tak rychle jsem ještě díru nezavíral. Zjistil jsem, že s vakem s vrtačkou a centrálou se dá s kopce utíkat. Za necelých třicet minut se dají uklidit věci, zavřít díra, doběhnout k chatkám, převléct se a vyjet s autem… Můj nový rekord. No, do půl osmě jsem to do Židenic nestihl… Ještě že jsou ty mobilní telefony, tak se o mě aspoň nikdo nebál…