Speleohistorický klub Brno

Všichni jste určitě zažili ten pocit, kdy akce, na kterou se těšíte třeba celý rok, nakonec nenaplní vaše očekávání. A pak se člověk rozhodne třeba z minuty na minutu a zažije bizár hodný Tarantinovy tvorby:

Je pátek 24. března. Na hlaváku potkávám kámoše, házíme pokec. Usmívá se na mne hezká slečna (je sjetá). V podchodu výskají své „Hare Rama“ stoupenci Krišny, nad Vaňkovkou pak překrásná duha. Působivou orientální atmosféru doplňuje močící bezdomovec. Takhle nějak si pražáci představují Brno… Na boudě se potkávám s Kůčou, komorní večer trávíme hrou v šachy a kůčovým nácvikem hry na kytaru (Nejen, že se to dalo poslouchat, ono to bylo i pěkné!).

Sobota je ve znamení práce v ZUBu, spolu s námi tu jsou i Zdeněk, Anča a Pavel. Důvody k mimořádné (a v tento týden ne první) pracovce si zatím necháme pro sebe. Na ZUBu se totiž začínají dít nevšední věci a je dobré udržovat čtenářstvo v napětí. Že toto rozhodně nebude standardní víkend mi začínalo docházet u kůčova návrhu v jeskyni druhotně využít vyhozené schůdky od bazénku a definitivně mě v této vizi utvrdila Anička pojídající kuře s rýží kusem trouchnivého klacku (rozhodně to nesouvisí s faktem, že slečna pochází z kraje svého času hojně osídleného neandertálci).

Cestu na sever – na oslavu narozenin „královny“ Zuzu na základně skupiny Dagmar, jsme si zpestřili menším urbexem nedaleko Adamova. Samotný urbex nám pak zpestřili příslušníci Policie ČR, kteří na místě pacifikovali menší alkojatka zdejší omladiny doplněné hlasitou hudbou. Na Dagmaru přijíždíme už v kompaktním složení „Jelita Jihu“ (Kůča, Anče a já) a plynule vplouváme do víru bujarých oslav. Krom krtečkova fukaru na listí, využitého coby výheň na oheň, mě nejvíce zaujali tři tajemní slovenští jeskyňáři, kteří toho moc nenamluvili, ale zato hbitě čepovali pivo. Pro zjednodušení jsme pro jistotu zapomněli jejich jména a prostě je nazvali Čobol 1, 2, 3…. Kůča po celý zbytek večera bavil osazenstvo (teď už horší) hrou na oblíbený nástroj Honzy Nedvěda, a všem velmi chutnaly zdejší vyhlášené „omelety“ (pánvička s nalitými panáky).

Nedělní ráno bylo zlé, nejen pro posun času, frontu na záchod a nějaké ty „omelety“ zbaštěné na oslavě. Jsme ale čiperní, neboť nás čeká exkurze do vyhlášené Harbešské jeskyně. Ta se nachází v závrtu Společňák nedaleko Vilémovic. Atmosféra byla velmi radostná a nevšední už u převlékání se do overalů a nepotřebuje dalšího komentáře. Méně radostný byl následující, skoro 70 m dlouhý sestup po žebřících do podzemí. Pá kroků ode dna propasti ale začíná „Hala“ – jeden z největších dómů v Krasu a v kůčově punkovém podání i skutečná „koncertní“ hala vhodná svou akustikou pro (ne)místné popěvky a donekonečna omílanou moudrost „Tohle tě musí poznamenat!“ Mě teda krom „Galerie“ – rampy s množstvím brčkové výzdoby, nejvíce poznamenaly historické nápisy v sedimentech – nejstarší z roku 1946…

Derniéra exkurze proběhla v našem kompaktním jižanském složení za zdmi vilémovického hostince a malého speleo muzea. Zde zápis z morálního nadhledu zakončuji, neboť nejsem zkušený divadelní kritik a netroufám si kritizovat výkony aktérů alternativně laděných kusů jako „Dáme jen jedno a zakončíme to“, „Jak se jmenuje ta vaše slečna“ nebo závěrečné hry „Harry Potter po deseti pivech.“

Moravský Kras – to jest skutečný most mezi východem a západem.

Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré!!!