Jeden březnový víkend jsem se vydal na jih Patagonie do Chile. Cílem byly jeskyně Cuevas de Mármol na břehu největšího jezera v Chile Lago general Carrera. Druhotným cílem bylo projet si ikonickou silnici Ruta 7, či spíše Pinochetovu cestu Carettera Austral, která je prodloužením Panamerická dálnice začínající až na Aljašce. A tak jsem po dvou dnech přiletěl na malé letiště Balmaceda na jihu Chile. Přesunul jsem se do nejbližšího města, kde jsem si půjčil SUV a vydal se na jih. Začátek Caterry Austral byl docela příjemný, neboť byla zpevněná. Cesta samotná už tak příjemná nebyla, neboť neustále pršelo a do toho brutálně fučelo. Dokonce fučelo tak, že to málem vyrvalo dveře auta. Časem jsem si zvykl. Projel jsem národní park Cerro Castillo. Bylo to nádhera. Pabuky se již barvily do červené a pruhovanými zasněženými horami stékaly obří vodopády. Po projetí parkem se otevřela rozsáhlá planina s kroutící se silnicí, která prudce padala do nížin k řece Rio Ibáněz. O fous dál stavím u prvních obskurních bažin a všímám si velké cedule informující, že za 100 m končí asfalt. Dál je už jen divočina na samotném konci světa.
Pomalou jízdou jsem se sunul ke svému cíli. Po cestě byly dechberoucí výhledy. Rozervané zasněžené hory a rozlité široké řeky, v kterých byl les bažinou. Naprostá nádhera. Samotná cca 100 km cesta zabrala dalších pět hodin. Jel jsem pomalu a skoro pořád zastavoval u ikonických výhledů. Občas cestu vzala řeka nebo se na ní sesunul celý svah. Kupodivu tam ale hned byli cestáři a hned daný úsek opravovali. Jen se muselo čekat na uvolnění cesty. V podvečer na mě vykoukla tyrkysově modrá hladina jezera. Hloubka dosahuje úctyhodných 586 m. Jelikož pořád pršelo a strašně fučelo, hledal jsem kemp. Podařilo se najít jeden kousek od břehu jezera, kde to vypadalo jak u nás na Ponoru. Otevřená kuchyň se stolem na sednutí stlučený z kmenů stromů a polepená sololitem. Společnost mě dělal starší manželský pár ze Santiaga, který už dva týdny cestuje Patagonií. Sice uměli jen trošku anglicky, ale hezky jsme si povykládali a zkonzumovali zbytky vína a piva. Dokonce se stavil i majitel kempu, který mě zkasíroval o 10 tisíc pesos.
V noci byla zima a tak jsem zmrzl na kost i přes několik vrstev oblečení a teplý spacák. Tělo si nějak zvyklo a tak jsem rozmrzl až za další dva dny. Ráno jsem čekal na východ slunce na břehu jezera, kdy se slunce vynořilo za deštěm schovanými zasněženým vršky hor. Oranžová záře prostupovala mraky. Shodou okolností přesně tím směrem je Tierra del Fuego (Ohňová země).
Přesunul jsem se ke skupině k exkurzi do Cuevas de Mármol. Lístky jsem měl již ze včera. Lodí pro cca 30 lidí se jede hned brzy ráno, kdy ještě nejsou vlny na jezeře příliš vysoké. Během následující 2,5 hodiny jsme byli v několika jeskyních uvnitř a plno již viděli ze břehu. Jsou vytvořené vlnobitím, které vymlelo kaverny hluboko pod mramorového břehu. Po cestě jsem jeli kolem hornické osady Puerto Sánchez, kde se těžil zinek a měď. Dnes lze tyto doly navštívit v rámci exkurzí také, pokud se k nim dotyčný dokáže vůbec dostat do blízkosti přes naprostou okolní divočinu. Jeskyně jsou krásné v průzračné vodě a na ostrovech tyčících se stovky metrů do výšky létají kondoři. Cesta zpět byla dost drsná, brutálně fučelo a vlny byly monumentální. Proti vlnám se jelo nejvyšší rychlostí a loď skákala po jejich vrchu, zatímco jindy bylo třeba křižovat jezero tak, aby vlny loď nepřevrátily. Po kávičce v místní kavárně, kde se mě ani u kamen na lehký topný olej nepodařilo rozmrznout, jsem pokračoval Careterrou Austral. Po cestě jsem vzal na cca 150 km a pár hodin jednu stopařku ze Španělska. Navštívil jsem ještě další národní parky a přejel další hory k pobřeží s výhledem na archipelaga.
0 komentářů ↓
Zatím zde nejsou žádné komentáře
Napiš komentář!