Speleohistorický klub Brno

Po roce a půl jsme opět naplánovali cestu do podzemí Paříže. Tentokráte netradičně přes zimní měsíce v únoru. A jako obvykle jsme po cestě přidali další zajímavé podzemí. Vybrali jsme podzemí pod Maastrichtem na hranicích Nizozemska a Belgie. Jeli jsme dvěma auty v šesti lidech a nočním přejezdem jsme se dostali k ránu k plavebnímu kanálu v Maastrichtu. Zde jsme měli tip od kamarádky z Německa na super spaní v opuštěném armádním tunelu. Spaní bylo perfektní – kousek od parkoviště hned u silnice. Ale byla pěkná zima díky mohutnému průvanu. Nad ránem jsme se lehce prospali, uvařili si na parkovišti ranní kávu v Bialetti  moka konvičce a vyčkávali jsme na příjezd kamarádky z Německa. Uvidíme se po více než 9 letech! Tentokráte má přijet i se svými dvěma dcerami (4 a 6 let), které jsou již zkušené podzemní průzkumnice. Shledání bylo jako bychom se viděli včera! Během úvodního rozhovoru a předání dárků (německých rumových pišingrů) se holky samy oblékly a vybavily si batoh na celodenní podzemní průzkum. My, mající již děti, jsme teda docela koukali, jak jsou samostatné.

Autem jsme přejeli cca tři km z Belgie do Nizozemska a pěšky jsme šli údolím ztracených štol (Verloren vallei) ke vstupu do dolu. Údolí je poseté vstupy do dolů, které jsou ale většinově zadělané. Konečně jsme našli náš výše položený portál a vyškrábali se po bahnitém svahu nahoru. Čekal nás nádherný a velmi rozsáhlý důl, kterým podobně jako doly Krušných hor prochází podzemní hranice mezi státy. Celý den jsme procházeli nekonečné chodby jako ementál a hledali jsme vstup do spodního patra. Nakonec jsme našli! Vedla tam cca 6 m dlouhá tyč. Dolů by to šlo, ale nahoru? Nakonec jsme to obešli a dostali se ke spodu tyče. Prošli jsme severozápadní část s velmi vysokými stropy (cca 20m!) a širokými chodbami. V jedné části byl vytesaný obrovský drak a na konci chodby bylo do kamene vytesané celé podzemní město. Zapálili jsme v každém výklenku svíčku a houpali se na obřím kyvadle z lana přivázaném na trámu 20 m vysoko a užili si tak asi nejkrásnější okamžiky zdejšího podzemí. Po pauze jsme vydali směrem na podzemní hranici, která ale není nikterak značená. Začali jsme hledat konec severovýchodní části, což se nám po delším bloudění s kompasem podařilo. Nakonec jsme ještě prošli důl po reflexně značených šipkách a navštívili jsme nákres mapy a rozpadlé rezavé auto. Znaveni jsme se večer vydali zpět do štoly, že ji snad ještě projdeme (cca 8km tam a zpět). Nicméně chlad udělal svoje, zabalili jsme se do spacáků a první jedinci začali již chrápat.

Druhý den jsme se přesunuli do Paříže na ubytování do F1 hotelu. Po přebalení věcí jsme si dali sraz s kamarádkou z Německa s dětmi a vydali jsme se PC vstupem do katakomb. V plánu byla návštěva zajímavých míst na jihu a iniciace Láďi v Byzanci. Hned na začátku nás překvapila vyšší hladina vody, nicméně jinde již byla voda o standardní výšce. Holčičky zvládly průchod vodou úplně v pohodě. Cestou jsme navštívili známá místa jako pláž, Marie-Rose, Byzanc, kde proběhla iniciace. Láďa to poměrně dobře zvádl, ale specialitu (kdoulovici) nepoznal. Dále jsme šli na sever pod hřbitov do centra katakomb. Odtamtud poté směrem na kabinet mineralogie. Tak jsme se občerstvili. Na schody jsme naskládali víno, sossissony, fuety a francouzské sýry a pojedli jsme. Vzhledem k časně ranní hodině ale holčičky usly. I tak ušli v noci obrovskou dálku. Odnesli jsme je k nejbližšímu poklopu u Philiberta, kde jsme se kamarádkou z Německa rozloučili. Tak zase někdy příště! Zmizeli v plazivce vedoucí do kolektorů a sami již zvládli výstup poklopem. Klobouk dolů, tak malé děti daly druhý den v podzemí s 12 hodinou noční cestou. My se ještě vydali k Philibertovi a odtud, ač znaveni, k fontáně de Charteux. Ven jsme vylezli okolo třetí hodiny ranní a kolem čtvrté jsme se ukládali k spánku na ubytování.

Druhý den odpoledne jsme se vydali po přebalení věcí již bez kamarádky z Německa a dětí do podzemí. Původně jsme chtěli vlézt poklopem na jihu systému, ale pro jeho dost veřejnou lokaci jsme se rozhodli vyzkoušet jiný vstup, který se ukázal jako perfektní. Nakonec jsme ale šli opět přes PC a Salle du Fantome, Salle des Postes k Salle Cabanis. Odpočinuli jsme si Zogotunga a zamířili do podzemí pivovaru (La Brasserie). Předtím jsme ještě nakoukli do spodních pater, jednoho blízkého podzemí, kde evidentně probíhalo aktivní kopání. Pivovar jsou podzemní spilky s mnoha prolízkami a slušným labyrintem. Naposledy jsme zde byli před cca 9 lety. Většina výpravy si menší systém prolezla, já jen část, protože jsem čekal s Pavlem u věcí, dokud se mu neudělá dobře. Systém je málo větraný a je zde více CO₂ a docela zápach. Zpět jsme se vydali před Kiros bar a knihovnu spodními patry kolem reflexních grafitti do kabinetu mineralogie, kde jsme se opět občerstvili.

Jelikož byl dobrý čas, vydali jsme se do podzemí pod Val de Grace. Jedná se o rozsáhlé podzemí podobné labyrintu se známou částí Les Bermudes, které říkáme Bermudský lesík. Bohužel jsem špatně odbočil a tak jsme si dali intermezzo v zajímavém podzemí dřívějšího školního krytu Abri des Feuillantines, kde jsem ještě nebyl. Po odbočce již správným směrem jsme zamířili k Salle Z, kde je jediný malinkatý vstup do celého systému. Prošli jsme přes Salle Electrogene…a zde již naše znalost kde se nacházíme, končí. Pokus dojít ke schodům ztroskotal a tak jsme procházeli podzemím s buzolou směrem k jihu. V jeden čas jsme si sedli k odpočinku, když tu kolem nás začaly procházet davy party hledajících mladistvých. To mě dost překvapilo – snad ještě nikdy jsme zde nikoho nepotkali. Nakonec jsme je navštívili v nových dvou sálech – L’Arche a Schisme. L’Arche byl nádherně osvětlen s amfiteátrem a svíčkami a dominantním obloukem. Osazenstvo se nabídlo, že nás dovede do Schisme, ale ztratili se v navigaci. Nakonec jsme tam docela náhodou dorazili sami. Je to nádherný prostor s kuchyní a leštěným mramorem. Na samotném chvostu Bedmud. Opravdu krása. Zde jsme se chvíli zdrželi a vydali se hledat východ. Nicméně jsme se ztratili. Dostali jsme se do části, kde jsme nikdy nebyli a vždy jsme se jí snažili vyhnout. Až později se nám podařilo zrekonstruovat, co jsme navštívili. Dostali jsme se na severovýchod systému, kam vede jen jedna cesta a přesto je rozsáhlý. Navštívili jsme room Gradin se skleněnými křidlicemi. Zde jsme hodně bloudili v kruhu a do slepých odboček. Po delší době se nám podařilo odtud vymotat a po peripetiích jsme dorazili opět do Salle Electrogene. Únavou jsem (opět) špatně odbočil a došli jsme mimo mapu někde ke konci systému. Vrátili jsme se a dostali jsme se zase k Philibertovi. Zde proběhla krátká rozprava na téma: Kdo si chce ještě zajít do podzemního německého krytu? Ale jelikož se hlásil jen Láďa, tak jsme šli již k poklopu. Zde byla dlouhá fronta na výstup. Mnoho skupin zde bloudilo a hledalo výstup (optat se Moraváků co to zde znají víc, jak oni je nenapadlo). Vystáli jsme frontu, pomohli nebožákovi, kterému se na schodišti rozkutálely všecky Eura a vylezli ven. Hodinu pěšky, někdo na kole a dojeli jsme na ubytování a na kutě. Nevím, zda-li si příště podzemí pod Val de Grace raději neodpustit.

Třetí den již tradičně část skupiny navštíví Notre-Dame. My ostatní jsme na ně počkali a vydali se na jih jihu. Vždyť Béďa zde minule zapomněl v jediném zdejším roomu sezení pod zadek. Měli jsme obavu z výšky vody, protože většina podzemí je zatopena. Nicméně to bylo v pohodě, vody maximálně po pás. Šli jsme přímo k roomu La Fourb. Sezení zde již nebylo! Nevadí. Dali jsme si sušené maso, vypili pár lahví vína a piva a kdo chtěl, fakultativně navštívili zbývající chodby s plazivkami. Odtud jsme šli na sever k pohodlnému výstupu po točitých schodech až na povrch. Čekala nás totiž nová věc a to katakomby 16. okrsku, kde ještě nikdo z nás nebyl. Jsou kousek za řekou za Eiffelovkou. Poslední část, kde jsme vůbec nikdy nebyli. Někdo metrem, jiný na kole, dali jsme sraz na náměstí, kde je vstup. Opět se leze kolektory a vede sem jen jeden vstup do celého systému. Jde se kus, až se narazí na malou plazivku vysekanou v betonu a zamaskovanou kusem plechu. Musí se nohama napřed a po břichu, protože dole je cca dva metry na podlahu. Ale ouha, Erik to neprolezl – má opravdu hodně široká ramena. Béďa to dal na výdech. Já jsem ještě vyzkoušel, jestli se tam vejdu, a kupodivu v pohodě. Kvůli únavě jsem se ale rozhodl, že zůstanu s Erikem a půjdu s ním na povrch. Kluci si to za cca 3,5 hodiny celé prolezli. Hodnotí ji jako část bez mnoha posprejování s pár pěknými místy a místy s plazivkami. Maketa podzemního uhelného dolu, která byla otevřena během první pařížské Světové výstavy v roce 1900, ještě není přístupná. Tehdy byla připojena k pavilonu „Mines et de la métallurgie“. Konkrétněji byla zahrnuta do tématu „Exploitation des mines, minières et carrières“, kde byly v přízemí vystaveny stroje a v prvním patře geologie podloží. Tak třeba jindy se podíváme. My si sedli k Seině a koukali na Eiffelovku. V místní taverně nám rádi otevřeli naše víno již u dveří, abychom snad nevstoupili v gumákách a špinaví do podniku. Na břehu jsme si udělali menší hody francouzských specialit a jeli metrem zpět. Ač bychom rádi za metro (tentokrát) platili, nejely turnikety a metro bylo zadáčo. Druhý den jsme se již jen sbalili a ráno jsme vyrazili na Moravu. Díky všem za účast. Bylo to super. Akce se účastnilo devět účastníků ze tří zemí (Čechy, Morava, Německo) a tří speleoskupin (6-26, 6-11 a 3-02). Tak zase někdy!